Jak souvisí vražda bývalého odbojáře s kosterními pozůstatky z druhé světové války?
Název: Poslední poutník
Autor: Gard Sveen
Počet stran: 495
Nakladatel: Host
Rok vydání: 2016
ISBN: 978-80-7491-525-3
Klíčová slova: II. světová válka – krimi – odboj – dvojití agenti – špionáž
Objevení Posledního poutníka v knihovně mezi zbývajícími tituly k recenzi bylo pro mě celkem překvapením. Tématem II. světové války jsem už mírně řečeno unavena. Hlavně, co se tedy filmových děl týče. A tahle kniha se mi do výběru zamotala asi nějak náhodou, říkala jsem si.
Začtení do Sveenova románu chvíli trvá. Jeho rozjezd je trochu pomalejší. Seznamujeme se s Tommym Bergmanem, který je typickým příkladem opuštěného, rozvedeného policajta, který má navíc za sebou trochu temnější minulost, a proto má problém vyrovnat se jak s manželčiným odchodem, tak s navázáním případných nových vztahů.
Jako policista je ale Tommy soustředěnější. Nedaleko Osla jsou v lese nalezeny kosterní pozůstatky dvou dospělých osob a jednoho dítěte. Analýza prokáže, že se jedná o oběti z doby druhé světové války. Několik týdnů nato je ve svém domě nalezen zavražděný a ošklivě zmasakrovaný Carl Oscar Krogh, podnikatel a bývalý člen odboje. Policie brzy odhalí mezi oběma případy spojitost.
~ … ~
První fotografie patřila snoubence Gustava Landeho. Nebylo možné ji popsat jinak než jako obzvláště krásnou mladou ženu s účesem ve stylu, o němž si Tommy namlouval, že se mu říká pin-up. Měla tmavé vlasy, souměrné rysy, obočí v lehkém oblouku a řasy vypadaly tak hustě, že sotva kdy potřebovaly řasenku. Agnes Gernerová, 24 let, stálo pod fotografií. Vedle ní byla podobenka Cecilie Landeové, dcery Gustava Landeho. Milý obličej, na něm úsměv pro profesionálního fotografa, ale ještě pro někoho, kdo stojí za ním, říkal si Tommy. Její tvář měla tvar srdce, rámovaly ji dva tmavé copy, v každém po velké bílé stuze. Všiml si dolíčku v levé tváři, v pravé nebyl. V ústech jí chyběl jeden špičák. Pokud Agnes Gernerová vypadala jako žena, pro kterou by muži dokázali zabíjet, pak Cecilie Landeová vypadala jako dítě, za které by byl člověk schopen položit život.
Napravo od Ceciliina snímku byla fotografie služebné Johanne Caspersenové. Tommy se pokoušel novinovou stránku zvětšit, ale nešlo mu to. Snímek služebné byl tak špatné kvality, že by ji podle něj muselo být obtížné poznat. Měla nepříliš pěknou tvář, jakoby ptačí a téměř průsvitnou. Nebo ho možná jen klamala nekvalitní fotografie.
Tommy si dvakrát přečetl tentýž text.
Charakteristická kulhavá chůze. Pečlivě zkoumal rysy Cecilie Landeové, dolíček ve tváři, pak si vzpomněl na její lebku, vytřeštěné černé očnice.
Kdo ti to udělal? pomyslel si.
A proč to auto zaparkované na Madserudské třídě?
Chvíli jen seděl a tupě zíral na fotografii Cecilie Landeové. Pak začal číst další články ve stejných novinách, reklamy na náhražkové mýdlo, oznámení Říšského komisariátu, oslavné litanie na norské vojáky na frontě.
Přelistoval na další stránku.
Nejprve se do textu ponořil, aniž mu docházelo, co vlastně čte. Ve chvíli, kdy dočetl perex, se mu začalo vzadu v mozku cosi chvět, něco mu bylo povědomé, něco z toho, co právě viděl.
~ … ~
Napínavý děj je rozdělen do vyprávění ve dvou časových rovinách. V té první sledujeme pátrání Tommyho Bergmanna v roce 2003 po identifikaci mrtvých z lesa a vrahovi Carla Oscara Krogha. Druhá nás zavádí do 40. let, kdy do Norska přijíždí mladá Agnes Gernerová, která se stává nejprve milenkou méně významného německého činitele, po setkání s majitelem molybdenových dolů, Gustavem Landem, ale svede také tohoto muže. Agnes však není jen tak nějaká svůdnice a žena lehkých mravů. Pracuje pro odboj a úkolem nalepit se na Landeho ji pověřili její nadřízení s krycími jmény Poutník a Číslo jedna. Brzy však poznává, že z labyrintu lží nevede nikdy snadná cesta ven…
~ … ~
Have mercy on your soul, projelo jí hlavou.
Seeholz k ní natáhl ruku.
Jen naposledy, pomyslela si. Musím ho naposledy vidět.
„Ale ne, počkejte,“ prohlásil najednou Seeholz. Místo aby ji vzal za ruku, zvedl ze sedadla černou čepici, otočil se a otevřel dveře. Než si stihla cokoli promyslet, otevřela kabelku a pustila do ní ampuli. Vteřinu nato začala předstírat, že hledá klíče.
Konečně, pomyslela si. Prsty sevřely klíče.
Seeholz jí otevřel dveře a Agnes klidným pohybem zaklapla kabelku.
Přesně jako při předchozím loučení ji vzal za pravou ruku. Zpocené prsty, které před několika okamžiky ještě svíraly ampuli s kyanidem, mu málem vyklouzly z dlaně. Na zlomek vteřiny se zastavil, jako by ho zarazila její vlhká ruka, tak jako šelma dokáže vycítit strach své kořisti, pak zvedl ruku k ústům a lehce ji políbil.
Dvě vteřiny mě dělily od smrti, napadlo Agnes, když co možná nejdůstojněji kráčela k vratům, jistá si tím, že ji pozoruje. Bouchnutí dveří od vozu k ní zatím nedolehlo. V ulici panovalo ohlušující ticho, jako by zadržela dech.
Klíč vklouzl do zámku na první pokus. Agnes přinutila ruku, aby se přestala třást, stiskla čelisti, až jí téměř popraskala sklovina.
Za vraty se Agnes málem podlomila kolena, podpatky jí najednou připadaly nebetyčně vysoké, krev jí na okamžik odtekla z hlavy. Zůstala stát ve tmě opřená o vrata, tiskla k sobě oční víčka a pak se přinutila vyjít nahoru do patra. Seeholz bude určitě pátrat po bytě v prvním poschodí, který nemá zatemněná okna. Ačkoli se uvnitř nesvítilo, okno bez zatemňovacích závěsů se liší, stačí, když se člověk dívá dostatečně dlouho.
Opatrnými, takřka bezhlučnými kroky stoupala po schodech.
Nejprve nepochopila, co v bytě není v pořádku.
Rozhlédla se po ztemnělé předsíni, těkala pohledem, pod policí s klobouky stály boty, dva pláště visely na svých obvyklých místech, klobouky ležely tam jako vždycky, dveře do obývacího pokoje byly otevřené.
~ … ~
Poslední poutník je výjimečně dobrá detektivka, ale také strhující thriller. Po pomalejším úvodu, kdy se čtenář musí soustředit na spletitý děj, si brzy navykne i na tempo, které kniha nasadí. Není snadné nezatajit dech, když je Agnes vystavována pronikavému pohledu důstojníka gestapa a nesoucítit s Tommym, když zoufale hledá způsob, jakým by roztrhané nitky příběhu spletl dohromady. Myslím, že celkové rozuzlení je také dobré a přijde na něj v předstihu málokdo. O to víc se pak dá ponořit do vyprávění, které nutí k neustálému přemýšlení a přehodnocování hypotéz, aniž by bylo cokoliv přehnané nebo nadsazené.
Gard Sveen je díky svému debutu nositelem hned tří norských knižních ocenění. Takhle skórovat se dříve podařilo jenom Jo Nesbøvi s jeho Netopýrem. A dle mého názoru, i když jsem Netopýra slyšela v bravurním podání Hynka Čermáka, Sveenův román nabízí o špetku zajímavější zápletku i postavy. Takže pro nastupující podzimní večery je to právě Poslední poutník, kterého doporučuju pořídit na noční stolek.
Zdroje informací a obrázků: Host Brno
