Závratné dobrodružství objevující minulost, budoucnost a hranice populární literatury, technologie a lidské představivosti.
Název: Ostrov v bodě Nemo
Autor: Jean-Marie Blas de Roblès
Počet stran: 416
Nakladatel: Host
Rok vydání: 2015
ISBN: 978-80-7491-420-1
Klíčová slova: dobrodružství – humor – pátrání – literatura – čtení a čtečky – technologie
Na tuhle knihu jsem se těšila hodně. Slibovala dobrodružství ve stylu Julese Verna propojené se současnými technologiemi, humorem a odkazem na všechny klasiky četby této kategorie. Také její obálka se zdobným reliéfním potiskem patří mezi povedené kousky z nakladatelství Host.
Příběhem provází svérázná trojice, vyšetřovatel John Shylock Holmes, jeho majordomus Grimod a přítel Martial Canterel. Tito se sejdou na palubě transsibiřského expresu kvůli pronásledování zločince, jenž vraždí mladé ženy a pravděpodobně stojí za ukradeným diamantem skotské aristokratky lady MacRaeové. K jejich nevoli se k nim však lady brzy přidá i se svou dcerou, která se pomalu probouzí z letargie, jenž jí nedovolovala pohyb ani řeč. Skupinu dobrodruhů nakonec uzavře věděc Sanglard a doktor Mardrus.
Musím říct, že vyprávění je trochu zmatečné. V jednu chvíli jedou hlavní hrdinové na místo určení drožkou a pak brouzdají internetem na iPadu. Doteď jsem tak nějak nepobrala, jak to vlastně s časovou polohou románu je. A myslím, že ani klasickou jednu časovou rovinu nemá. Další věc, co mi postupem času začala vadit, byla vulgarita a místy dost překvapující a oplzlé výmysly, kterými autor protkával linii příběhu. Ty největší perly se tady nehodí přepisovat, v ukázce je uveden alespoň náznak této zvláštní ironie, s jakou si autor s příběhem pohrává.
~ … ~
Číšnice, která přišla vyřídit jejich objednávku, dvaadvacetiletá Ukrajinka se jménem Yva vyšitým rudou kurzívou v horní části zástěry, jim vyrazila dech. Její kostým komorné, byť přísného střihu, nedokázal zakrýt ani válečnicky vyrovnanou hruď, ani vyrýsovaný zadek. Jedna z těch přirozeně svůdných žen, pomyslel si Holmes, které nedávají žádnému muži, jenž ji uvidí, jinou možnost, než se jí přilepit na paty jako pes jinému psovi k zadku a následovat ji. Z halenky jí vykukoval konec čehosi, co připomínalo úponek svlačce a stoupalo jí to po krku až k uchu.
„Viděl jste to?“ zeptal se Holmes, když odešla.
„To tetování?“
„Ano, je dost neobvyklé… Zaplatil bych vlastní krví, abych tu věc viděl celou!“
„To nebude třeba,“ ozval se za nimi Canterelův hlas.
Stál tam celý zpocený v bledě fialovém hedvábném županu, měl mokré vlasy a přes rameno přehozený ručník.
„Martiale! Kdepak jste byl?“
„V tělocvičně. Potřeboval jsem trochu upustit páru.“
Prošla kolem nich ona servírka s tácem v ruce.
„Á! Yvo, Yvo!“ řekl Canterel basovým hlasem.
Otočila hlavu a lehce na něho mrkla.
Holmes zůstal s ústy dokořán.
„Neříkejte mi, že…“
„Ano, milý příteli. Ale jak vidíte, teror ruského sexu jsem přežil!“
„Jak se vám ksakru podařil takový kousek?“
„Řekněme, že jsem zaplatil vlastní krví. A také nějakými penězi, abych byl upřímný. Asi dvě stě rubly. Nemám představu, kolik to dělá dukátů.“
„A to tetování?“ zeptal se Grimod s úsměvem.
„Obrovská chobotnice s chapadly, která se sugestivně obtáčejí kolem těla. Práce jakéhosi japonského mistra. Velice strašidelné, musím přiznat, zvlášť pokud jde o zobák…“
Holmes nucene polkl.
„A co jste s ní udělal?“
„To, co se s chobotnicemi obvykle dělá: harpunoval jsem ji. A nyní mě omluvte, musím se jít převléknout k večeři.“
~ … ~
Kromě eskapád dobrodruhů cestujících za odhalením zločinu jsou v knize ale i další příběhové linie. A je jich hned několik. Všechny do jisté míry souvisí s hlavním vláknem děje, ale jejich finální spletení mi nepřišlo moc jasné, ani vhodně podané. Některé vsuvky v kapitolách v podobě zvláštních výroků jsou v knize vyloženě zbytečné.
Celý děj mi přišel dost zmatečný a přehuštěný. V anotaci a recenzích se píše o odkazech na klasiky dobrodružného žánru. Proti tomu nic nemám, ale z této knihy mám dojem, že autor sepsal seznam těchto odkazů a ty pak náhodnými větami pospojoval, až mu vnikla kostra tohoto románu.
~ … ~
Černý Orfeus najel na silnější vlnu a lehce uhnul stranou, až profesor zavrávoral.
„Kde se bere ta fascinace příšerami?“ zeptal se doktor Mardrus, zatímco mu pomáhal postavit se opět rovně.
Zdálo se, že Sanglard je na rozpacích; očividně si podobnou otázku nikdy nepoložil a trvalo mu několik vteřin, než odpověděl:
„Jste lékař, tudíž víte, že nic nás nenaučí o zdraví tolik, co pozorování nemocného těla. Kdo už někdy rozebíral porouchané hodiny, to ví také. Je možné, že z tajného řádu světa pochopíme něco až poté, co projevíme opravdovou a trpělivou shovívavost k jeho nesrovnalostem.“
Právě v tom okamžiku hmatatelné tísně, jež byla již sama o sobě nezvyklá, se ozval táhlý řev. Hluboký tón tibetské trouby následovaný sténáním, jež se rozléhalo ozvěnou. Všechny pohledy se nejprve vyděšeně obrátily k amplionu, pak k Sanglardovi, jenž se mezitím vrhl k přístrojům.
„Big Bloop?“ zeptal se znepokojeně Holmes.
„Ne, to jsou keporkaci,“ odpověděl, „plejtváci dlouhoploutví. Celé hejno. Jen si to poslechněte! Poslouchejte, jak zpívají, miláčci, jak spolu mluví!“
Člověk musel být zapálený stejně jako Sanglard, aby v tom kvílení slyšel zpěv. Znělo to jako hluboké steny přerušované bubláním a také náhlými řezavými zvuky, znějícími jako úzkostné pištění dívek, které překvapila noc.
Poděšený Darwin nalezl útočiště na samém vrcholu příďového stěžně a jeho vlastní křik se mísil s řevem, jenž obklopoval plavidlo.
Pokud se posvátná hrůza zmocnila také členů posádky, všiml si toho jen kapitán Ward.
~ … ~
Zpočátku jsem knihu díky oné „šťavnatosti“ měla tendenci přirovnávat k Mlýnu na mumie, skvělému románu Petra Stančíka, který dospěl k dokonalosti v audioknižní verzi, úžasně namluvené Ivanem Řezáčem a Zdeňkem Maryškou, což bylo také náležitě oceněno. To by ale byla chyba, protože s tímto českým skvostem nemá Blas de Roblésovo dílo společného téměř nic.
Ač nerada, musím přiznat, že mě tahle kniha zklamala. Možná nejsem ten správný čtenář, jemuž byla určena, troufám si ale říct, že zastupuji širší okruh průměrně náročných čtenářů, a jako takovou mě tohle opravdu nebavilo. Nejsem tedy schopna říct, jakému příjemci bych knihu doporučila. Možná někomu, kdo si libuje v odkazování na klasiky v literatuře, nevadí mu dávka oplzlostí spojená s ironickým humorem a kdo za každou cenu dává přednost originalitě, ať už je forma jakákoliv 🙂
Zdroje informací a obrázků: Host Brno
