Strhující směsice krimi, historického románu a hororu — skvělá kniha pro fanoušky Sherlocka Holmese a Jonathana Creeka.
Název: Vražedné struny
Autor: Oscar de Muriel
Počet stran: 397
Nakladatel: Host
Rok vydání: 2015
ISBN: 978-80-7491-538-3
Klíčová slova: historická krimi – horor – humor – detektivní dvojice – mystéria – satanské rituály – Skotsko
Obvykle detektivky příliš nevyhledávám. Musí mě oslovit nějakou přidanou hodnotou. Vražedné struny z loňské nadílky Hostu jsem si vybrala kvůli slibované kombinaci historického románu, krimi a hororu. Zápletka točící se kolem smrti nadaných houslistů připepřená ďábelskými rituály vypadala docela nadějně. Poslední dobou mám na dobré knihy šťastnou ruku a tato nebyla výjimkou. Teď ale pár slov k obálce a autorovi.
Nakladatelství Host za výbornou grafiku a nápadité vzorce na obálkách chválím pravidelně. I Vražedné struny patří k titulům, které zaujmou nejen na první pohled, ale i dotek. V tiskárně využili možnosti přidat na obálku také reliéfní vzorce, které atraktivitu knihy posunují zas o stupínek výš. Ačkoliv originální motiv se mi líbí možná ještě o špetku víc, v ruce jsem ho neměla a tím pádem má ten hostovský velkou výhodu.
Mladý autor Oscar de Muriel je španělský chemik, překladatel a houslista, který se během studií odstěhoval do Velké Británie. Výlet do Edinburghu mu zasel do mysli nápad na mysteriózní thriller, v němž by se objevovala tematika Ďáblova trylku, kterou nosil v hlavě už delší dobu. A tak sedl a napsal Vražedné struny. Myslím, že se mu povedl opravdu vtipný, zábavný a napínavý thriller na pomezí hororu a historické detektivky.
https://youtu.be/E3NWhkO59dk
Londýn 1888. Po prologu, který představí vraždu manželů jejich vlastní dcerou posedlou ďáblem, se seznamujeme s mladým pánem Ianem Freyem, který působí v Londýně jako kriminální inspektor. Ian je tak trochu panský floutek, který nedostudoval medicínu ani práva a ačkoliv by nemusel pracovat vůbec, našel zalíbení v práci u Scotland Yardu. Dokonce se mu podařilo vyřešit známý případ Mary Brownové, která otrávila arsenem pět svých manželů a těžila z jejich životních pojistek. Díky tomu si Ian docela věří. Události jednoho jediného dne mu však zcela změní jeho dosavadní život.
Náhlou změnou organizační struktury Kriminálního oddělení je z Londýna propuštěn a nasměrován do Edinburghu ve Skotsku, kde má za úkol vyřešit záhadné vraždy, které svou brutalitou připomínají činy Jacka Rozparovače, toho času řádícího v Londýně. Jeho nadřízeným se stává svérázný Skot, inspektor Adolph McGray, velitel zvláštního oddělení zabývajícího se nadpřirozenými jevy v nevyřešených případech. Ian je samozřejmě změnou situace rozhořčen a s McGrayem, jenž ho pravidelně zve londýnskou slečinkou, si dvakrát nerozumí. Střet dvou zcela odlišných povah je ale doprovázen řadou vtipných a břitkých rozhovorů, slovních přestřelek a žertů, které na Ianovu hlavu dopadají z McGrayových pohotových úst.
~ … ~
Protože jsme teď oba měli koně, McGray rozhodl, že k Nové radnici pojedeme a nebudeme si brát drožku. Ranní vzduch byl prosycený deštěm, ale jelikož jsem byl zabalený do teplého kabátu, který přivezla Joan, skoro jsem to necítil. Byl jsem šťastný, že zase sedím na Philippě, své bujaré bílé klisně, ale při jízdě ulicemi Starého Města jsem se nemohl zbavit nepříjemného pocitu; člověku neustále hrozilo, že mu někdo vylije na hlavu obsah nočníku.
„Máte pěknou potvůrku,“ prohodil McGray.
„Jsem na ni pyšný,“ odpověděl jsem a poplácal Philippu po šíji. „Bavorský teplokrevník.“
„Ne, já myslel tu vaši služku. Ta má ale proříznutou hubu!“
Jen jsem se zasmál. „Když už jste se o tom zmínil, taky máte pěkného koně. Je to angloarab?“
„Jo, to je.“
„Poznal jsem ten hluboký hrudník a šikmé plece. Dobrá zvířata; silná jako angličtí plnokrevníci, ale ne tak náladová. Jak se jmenuje?“
„Žito,“ řekl McGray hrdě.
„Žito? Co je to za jméno? To byste mu mohl rovnou říkat Oves… nebo Pšenice…“
„To mě mrzí, že to není tak nabubřele pitomý, jak byste chtěl. Jak říkáte svý kobylce vy? Královna Margot?“
„Philippa,“ odpověděl jsem a radši jsem nedodal, že jsem ji tak pojmenoval po Philippě z Hainault, manželce Edwarda III.
Devítiprsťák se zasmál. „A to se furt divíte, proč si z vás utahuju…“
~ … ~
Frey s McGrayem nejsou ani jeden nadšen z přítomnosti toho druhého, jejich špičkování ale nijak nebrání tomu, aby pátrali po stopách brutálního vraha. Kromě zavražděného houslisty, je brzy nalezena další mrtvola a oba inspektoři brzy pochopí, že jde o sérii a je tedy nutné postupovat co nejrychleji, aby mohli dalším vraždám předejít. Během vyšetřování ale narážejí na spoustu divných věcí. Mrtvým někdo vybral břišní dutinu, některé z obětí mají ošklivé boláky a otlaky na krku a všechny zemřely poté, co se dostaly do styku s dědictvím po první oběti, houslovém virtuosu Fontainovi. Objeví historii prokletých houslí Amati maledetto, které patřívaly Paganinimu a Tartinimu a podle pověsti na ně hrál sám ďábel, když pomohl složit Tartinimu extrémně náročnou skladbu Ďáblův trylek. Jak postupují od jednoho podezřelého ke druhému, nabývají nepříjemného dojmu, že ve zločinech může mít prsty ďábel sám…
~ … ~
Zamířili jsme přímo do pitevny a ukázali ruku Reedovi. Mladý lékař byl tím pohledem zděšen, nicméně provedl podrobné zkoumání.
„Nemůžu vám toho říct o moc víc, než na co jste patrně přišli sami. Ta ruka patřila dospělému muži; kosti mi připadají poměrně mladé, ale je tak popálená, že nedokážu určit čas, kdy byla odťata – ani jak to bylo provedeno.“
„Můžete nám ukázat ten prsten?“
„Jistě. Pokusím se ho stáhnout.“
Reed sundal zlatý prsten pinzetou. Přitom se odtrhla spálená tkáň a část jí zůstala přichycená v prstýnku.
„Jako přismahlá slanina na pánvi,“ poznamenal McGray.
Reed musel odstranit cáry popálené kůže skalpelem, než nám kroužek podal. McGray ho bez nejmenšího zaváhání uchopil, dokonce nehtem očistil vnitřek.
„Měl jste pravdu, Freyi. Je tam věnování, ale -“
Víc toho neřekl.
Pomalu mi prsten podal. Půjčil jsem si Reedovu pinzetu, abych ho mohl uchopit. Nebylo těžké nápis přečíst, jelikož vyrytá písmena zvýrazňoval černý popel.
Srdce mi poskočilo leknutím, když jsem zjistil, že slova nejsou anglická, a ačkoliv jsem byl schopen jejich význam dešifrovat, člověk by jim ani nemusel rozumět, aby pochopil, komu prsten patřil.
~ … ~
Vražedné struny míchají pestrý koktejl emocí a žánrů. Vtipná nesourodá dvojice neustále se urážejících inspektorů, temný a tajemný příběh prokletých houslí, strašidelné kulisy vražedných mordů a napínavá honba za odhalením skutečného pachatele. To všechno nabízí Murielův román. Zpočátku mi chvíli trvalo, než jsem si na nové postavy zvykla, ale za chvíli už jsem se musela usmívat nad Freyovou zpanštělostí a McGrayovou drzostí. Nasnadě je srovnání s klasickou dvojicí Holmes-Watson, z vlastního pocitu ale můžu říct, že pár Frey-McGray mne baví mnohem víc.
Knihu doporučím zejména čtenářům podobně založeným, jako jsem já – oblibujícím temnější příběhy s detektivní zápletkou obohacenou kapkou mystéria nebo hororu v zajímavých kulisách. Myslím, že ani zavilý detektivkáři by ale tímto titulem nemuseli být zklamáni. Doufám, že vydavatelství Host přistoupí k vydání i dalších případů Murielových inspektorů. První z nich totiž dopadl na výbornou.
Zdroje informací a obrázků: Host Brno
