Anthony Ryan neztrácí dech ani v druhém díle trilogie, intriky nahrazují drsné bitvy plné akce.
Název: Pán věže (Stín krkavce: Kniha druhá)
Autor: Anthony Ryan
Počet stran: 672
Nakladatel: Host
Rok vydání: 2015
ISBN 978-80-7491-509-3
Série: Stín krkavce #2
Klíčová slova: fantasy – historie – bitvy – akce
V úvodní knize trilogie Stín krkavce, jež nese název Píseň krve, se představil mladý bojovník Vélin Al Sorna, syn slavného válečníka, který jeho výchovu přenechal Šestému řádu Sjednocenného království, za což si vysloužil synovu nenávist. Během více než šesti set stran jsme měli možnost poznat Vélinovo dospívání v řádu, jeho výcvik, výchovu, první dobrodružství, lásku i bitvy.
Konec knihy jej zanechal jako muže propuštěného z pětiletého vězení v Alpírském císařství, který má plné zuby války a krve. Zde jej také nachází druhý díl, Pán věže, jenž ukazuje na titul, který mu je po návratu do království přidělen. Vélin musí nahradit pána Severní věže a spravovat Severní provincie.
Dalo by se očekávat, že druhý díl bude sledovat Vélinovy další životní peripetie, hrdinské činy, vztahy a kariéru lorda ve Sjednoceném království. Pán věže se musí vypořádat nejenom se svým odporem k meči, zabíjení a válčení, ale také bude čelit strachu o svou nově nabytou rodinu, sestru Alornis a mladou bastardku Revu, která byla vychována k tomu, aby jej zabila a pomstila tak smrt svého otce. Brzy ale na vztahové záležitosti nezbyde čas, protože na království se žene smrtelná hrozba v podobě obrovské armády Volarského impéria, které touží dobýt celý svět kraj po kraji.
Na rozdíl od předchozí knihy je Pán věže skrz naskrz protkán bitevní vřavou. Také Vélinova stěžejní role v příběhu je doplněna hned třemi dalšími. V druhém díle tak můžeme sledovat i pouť jeho řádového bratra Frentise, který byl po válce s Alpírany zotročen a po několikaleté gladiátorské kariéře prodán neznámé volarské ženě. Bezejmenná má nad Frentisem absolutní moc a může ovládat jeho mysl i tělo prostřednictvím zvláštního pouta, které Frentis nedokáže překonat. Nespočetnými zápasy zocelený bojovník se tak v jejích rukou stává vražedným nástrojem.
~ … ~
Frentis to svrbění poprvé pocítil ráno poté, co zabili onoho starce v chrámu. Probudil se vedle nahého těla ženy, která se k němu ve spánku tiskla. Tvářila se klidně a spokojeně, tmavé kudrny jí spadaly do obličeje a chvěly se v proudu jejího nerušeného dechu. Měl obrovskou chuť ji uškrtit. Když ho v noci využila, byla plná radosti, zarývala mu nehty do zad, pevně ho objímala stehny a mezi pohyby ze sebe vyrážela hádanky ve volarštině. „Teď nám… patří… celý svět… lásko… Ať si Spojenec… hraje… ty svoje hry… Já brzy budu hrát vlastní… A ty…“ Zastavila se a s úsměvem ho políbila na čelo. Z prsou jí na jeho zjizvenou hruď stékal pot. „Ty budeš figurka, kterou použiju k vítěznému tahu.“
Ležel tam, na tělo mu dopadaly pruhy slunečního světla prosvítajícího skrz lamelové okenice, a snažil se zvednout paže a chytit ji okolo krku. Snažil se ze všech sil. Ruce však dál nehnutě ležely podél těla. Dokonce i teď, ztracená ve spánku a v nočních můrách, které považovala za sny, nad ním měla moc.
Toho svrbění si všiml, když bloudil očima po štukovém stropě jejího pokoje v hostinci. Bylo to jen slabé šimrání na boku, těsně pod žebry. Domníval se, že ho kouše jeden z těch brouků, kteří byli v tomto koutě císařství snad úplně všude, jenže v tom cítil rytmus. Jemné škrábání, příliš pravidelné na to, aby ho způsoboval brouk.
Žena se zavrtěla, přetočila se na záda a s lenivým úsměvem otevřela oči. „Dobré ráno, milovaný.“
Frentis neodpověděl.
~ … ~
Další dějovou linií je dobrodružná pouť princezny Lyrny do kraje Lonaků za účelem uzavření míru s jejich vládkyní Mahlessou. Ryan jakoby během druhého dílu chtěl změnit čtenářův pohled na tuto postavu, jenž byla v prvním díle intrikářkou a pravou dcerou svého pletichářského otce. V druhé knize v ní nově poznáváme moudrou a soucitnou ženu, která i přes všechna prožitá utrpení neztrácí víru v sebe sama a nechybí jí odvaha, čest a rozvaha.
Asi nejzajímavějším zpestřením děje je ale už výše zmíněná Reva. Mladá bojovnice, která byla tvrdě vychovávána za pomoci všech katechismů Víry, jež do ní vštěpoval kněz ve stodole prostřednictvím tvrdé hole. Reva však ve svém jediném poslání nakonec selže, a to nejen proto, že Vélina opravdu není lehké zaskočit, ale i kvůli jeho vstřícnému chování k ní, když ji namísto potrestání vezme s sebou a po cestě ji vytrvale učí lukostřelbě a šermířskému umění. Nakonec se jejich cesty rozejdou, ale Revin příchod do města Alltor, kde žije její strýc, krajský kníže Mustor, brzy spustí lavinu dalších událostí, mezi nimiž nechybí obrana města před útokem volarské armády nebo třeba odhalení Reviny třinácté komnaty.
~ … ~
Al Sorna se z hradu Šestého řádu vrátil teprve před západem slunce. Nic neřekl, pokynul gardistům, aby se seřadili, a rozjel se. Mlčel až do setmění, kdy se utábořili a povečeřeli mdlé, ale vydatné vojenské jídlo. Reva seděla naproti Alornis, mechanicky si vkládala sousta do úst a uhýbala před Alornisiným pohledem. Už moc dlouho, opakovala si v duchu. Příliš dlouho s ním. Příliš dlouho s ní.
Když uslyšela kroky, zvedla hlavu a spatřila, že nad ní stojí Al Sorna. „Přišel čas, abych splnil svou část dohody.“
Alornis nechali u ohně a našli si místo ve vysoké trávě u cesty, kde je nikdo neslyšel. Reva se usadila do trávy se zkříženýma nohama. Al Sorna si dřepl vedle ní a upřeně se jí zahleděl do očí. „Co víš o otcově smrti?“ zeptal se. „Nechci slyšet, co si představuješ. Pověz mi, co opravdu víš.“
„Jedenáctá kniha vypráví, že shromáždil svoji armádu ve Vysoké věži. Tys vedl útok a s pomocí Temných sil sis našel cestu do pevnosti. Tváří v tvář přesile a Temným silám došel Svatý rytíř hrdinné smrti.“
„Jinými slovy, nevíš nic. Útok na pevnost nikdo nepřežil, takže ať tu tvoji Jedenáctou knihu sepsal kdokoli, nebyl u toho. Tvůj otec neshromáždil armádu. Čekal tam na mě a držel rukojmí – ženu, na které mi záleželo. Využil ji k tomu, abych mu odevzdal zbraně a on mě mohl zabít. A nezemřel jako hrdina, byl vyšinutý a zmatený. Zabilo ho to, co jej předtím přinutilo zabít vlastního otce.“
Reva vrtěla hlavou. Kněz ji před úskočným jednáním kacířů mnohokrát varoval. Zvítězili, a proto teď budou tvrdit, že jen oni vědí, co se doopravdy stalo. Přesto jí jeho slova pořád zněla v hlavě. I když si to nechtěla připustit, Temný rytíř mluvil pravdu. Spoustu věcí si nechal pro sebe, ale jinak cítila, že je upřímný. A na rozdíl od jejího nepoznaného otce jeho slova skutečně slyšela.
~ … ~
Musím říct, že na další díl trilogie Stín krkavce jsem se moc těšila. Vélina Al Sornu jsem si celkem oblíbila a způsob, jakým byl popisován jeho vývoj v první knize, byl velmi čtivý a atraktivní. Pán věže už nicméně na můj vkus příliš zabředl do válečných akcí, přes samou krev a mrtvoly jsem tak nějak přestávala vnímat, kam vlastně příběh směřuje. Toto malé odchýlení ale Anthony Ryan dovedl skvěle vyvážit právě prostřednictvím rozložení děje do příběhů dalších důležitých postav, jako byli Lyrna, Frentis a Reva. Dějové linky se v několika místech umně proplétají a čtenář tak má stále pocit, že prochází celistvým, smysluplným a pospolitým dějem, který spěje k nevyhnutelnému finále, jímž je boj o obranu města Alltor.
Ukončení knihy sice není takové, jak bych si představovala, abych dokázala v klidu vydržet další měsíce, než vyjde český překlad závěrečného dílu, Královny ohně, nicméně nahození udičky s naznačením následného (a opět vcelku překvapivého) vývoje se podařilo na výbornou.
Ráda bych věřila, že poslední kniha nebude tak objemná, protože tahat se s takovou bichlí denně tramvají, to vyžaduje skoro speciální tašku jen pro ono čtivo 🙂 Těm, kdo tuto recenzi budou číst později, se tak jako ideální alternativa bude určitě líbit audiokniha, jejíž přípravu hlásá obal knihy.
Zdroje informací a obrázků: Host Brno
