Tři sestry. Čtyři děti. Jeden pes a jeden iPad. Sedmimístné Volvo XC, ve kterém byste rozhodně nechtěli sedět…
Název: Pod sněhem
Autor: Petra Soukupová
Počet stran: 373
Nakladatel: Host
Rok vydání: 2015
ISBN 978-80-7491-493-5
Klíčová slova: rodina – vztahy – výchova – mateřství – dialog
Můžete se o ní dočíst, že je to jedna z nejvýraznějších současných hvězd českého literárního nebe. A já se tomu vůbec nedivím. Mladá autorka Petra Soukupová si tenhle titul, dle mého názoru, bezezbytku zaslouží. Ostatně, tři ze čtyř jejích dosud vydaných knih byly nominovány na prestižní literární ceny a triptych povídek Zmizet získal hlavní ocenění Magnesia Litera – Kniha roku 2010. Díky audioknižní verzi právě povídkové minisbírky Zmizet jsem se s tvorbou Petry Soukupové seznámila i já. Uhranula mě už první z povídek, skvěle načtená Kryštofem Hádkem, další dvě byly stejně výborné. Nutno ale dodat, že se nejedná o zrovna feeling good žánr. Zjistila jsem, že vypravěčský styl, volba témat a skladba příběhu se mi u Soukupové hodně líbí. A tak, když loni vyšel román Pod sněhem, aniž bych příliš zkoumala anotaci, šla jsem do toho, protože jsem si byla jistá, že mě Petra nezklame. A nezklamala.
Celý příběh je členěn do tří částí – Cesty, Přestávky a Cíle. Otáčením prvních stránek se čtenář seznámí se třemi sestrami, které mají společně vyrazit na oslavu otcových narozenin k rodičům za město. Jako další, a nutno říct mnohem tenčí a jemnější linie, se knihou vinou také krátké kapitoly jejich matky Marie, respektive její vzpomínky postupně vykreslující vztah minulosti k přítomnosti. V opozici k rychlým, úderným a typickým sesterským dialogům působí Mariiny kapitoly mnohem přemýšlivěji, odpovídající ženě staršího věku, která s citelným smutkem rekapituluje svůj život etapu po etapě.
~ … ~
Olga vidí zdálky Blanku a holčičky, to není možný, Blanka snad od Vánoc ještě ztloustla nebo co, anebo proč má na sobě tenhle hroznej kabát, asi by jí to měla nějak jemně říct, jenže Blanka je na tyhle věci příšerně citlivá, ale vždyť ona by jí mohla poradit, ona na rozdíl od Blanky musí chodit do práce a mezi lidi, a tak se prostě musí nějak oblékat.
Všeobecné vítání. Bětka a Fany se vrhnou na Kristýnu. Bětka ji má ráda, protože i když je teta, tak není tak stará jako mamka a druhá teta a někdy udělá nebo řekne něco legračního. Fany ji má ráda, protože by chtěla být jako ona. Teta Týna určitě s klukama žádný problémy nemá, když je tak hezká, a od nikoho si nenechá nic líbit, ani od jejich mamky ne.
Blanko, tobě to sluší, nezhubla jsi? řekne Olga.
Ale prosím tě. To ty vypadáš skvěle. Moc pěkný. Až moc.
Proč?
No, že jedeme k rodičům… víš co, je tam sníh, větší zima než tady…
No a proto bych měla bejt oblečená jako vágus?
Ne… to vůbec.
Tak proto ty máš tenhle kabát, že je teplej, viď?
Hele, nechte toho, jo? řekne Kristýna, jako by byla nejstarší a nejrozumnější ona, ale má pravdu, proč se dohadovat už teď, ještě je čeká celá cesta, uznává v duchu Blanka a vlastně má Olina pravdu, tenhle kabát už není nic moc, ale prostě kdy si asi má koupit novej, a navíc nakupovat, dívat se na sebe v kabince, to člověka spíš odradí. Až zhubne ještě aspoň tři kila.
~ … ~
Nejstarší Blanka je řidičkou vozu, kterým se mají všichni dopravit na místo určení. Úzkostná, ale pečlivá matka tří dětí má co dělat, aby je včetně psa naložila do auta a stihla včas vyzvednout i starší sestru Olgu s rozmazleným Oliverem a nejmladší Kristýnu. Jednotlivým střídáním těchto tří vypravěček se dostáváme hlouběji do jejich soukromí, vnímáme jejich pocity, aktuální náladu, problémy a myšlenky, které jim zrovna víří hlavou, ale také vzpomínky na dětství prožité v rodném domě a vztahy s rodiči. Co ale nelze nezmínit je břitkost, údernost, reálnost, i všednost a jakási důvěrná známost dialogů, které mezi sestrami probíhají. Doslova mě fascinuje, s jakou lehkostí dokáže tahle spisovatelka vystihnout vztahy mezi rodiči, partnery, milenci i problematické momenty výchovy potomků. Iluze je tak dokonalá, že můžete téměř cítit, jak se vzduch v sérii bouřlivých krátkodobých konfliktů v autě chvěje.
https://youtu.be/f7Yr27CB-Pc
~ … ~
Než začne Běta protestovat, Blanka dveře zase zavře a ještě se stihne vyčítavě podívat na mámu. V tu chvíli vjede do dvora Libor. Tedy jeho auto. Protože v něm sedí Olina, což Blanku upřímně překvapí. Nechal ségru, aby řídila jeho auto? Vůbec to nechápe. Jí by svoje auto nepůjčil, a Olině ho půjčí. No dobře, ona neumí jezdit bez automatu, ale vsadí se, že i kdyby ve svým autě Libor automat měl, tak jí ho nepůjčí. Ale jo, na druhou stranu to tak nepochopitelný není, asi chtěl ukázat, jakej je frajer, jak se nebojí svý auto někomu půjčit, hlavně aby před ostatníma nevypadal jako úzkostlivej chlapík, který se panicky bojí, že by mu mohl to auto někdo škrábnout, co škrábnout, když mu ho posere pták, tak to hned utře, protože ptačí trus je vůči laku agresivní. Blance je to částečně k smíchu, jaký jsou ti muži, částečně ji to ale příšerně naštvalo.
~ … ~
Tento bravurní výlet do jednoho dne stráveného v těsné blízkosti rodiny, kde vládne mírná sesterská řevnivost a postupně se odhalují touhy, osobnostní rysy i charakterové vady jednotlivých postav, můžu jen doporučit. Sourozenecké pře a vztahové peripetie jsou tak chytlavé a reálné, že vás ani nenapadne, že jde o fikci. Petře Soukupové se opět povedlo mistrovské vypravěčské dílo, které čtenáře popadne a nepustí, dokud Volvo konečně nezaparkuje ve dvoře a na tichou chalupu na kopci nepadne smířlivá tma.
Zdroje informací a obrázků: Host Brno
