Nakladatelství HOST se po více jak deseti letech rozhodlo znovu vydat vůbec první román uznávaného českého prozaika Jiřího Hájíčka. Já, jakožto člověk moderní českou beletrií takřka nepolíben, jsem se do těchto neznámých vod vydal a rovnou mohu prozradit, že se vracím příjemně překvapen.
Název: Zloději zelených koní
Autor: Jiří Hájíček
Počet stran: 168
Nakladatel: HOST
Rok vydání: 2001 (2015)
Kotleta, Kopřiva, Kulhánek, Kotouč, Neomillnerová, Žamboch a další představitelé české fantastiky byli až do nedávna mým jediným zdrojem tuzemské literatury. Vždy jsem cítil jistou skepsi ohledně tématiky většiny moderních českých děl. Přeci jen prostřednictvím knih radši uteču do nějakého fantastického světa nebo alespoň do cizí země, než abych trávil čas čtením příběhů z mé ulice. Vše se změnilo až letos na Vánoce, kdy jsem dal na doporučení češtináře a sáhl po Zloději zelených koní.
Po otevření knihy jsem přenesen do let osmdesátých a hned na prvních stránkách se seznamuji s postavou mladého studenta Pavla. Pavel se nijak neliší od ostatních vysokoškoláků. Má přítelkyni, většinu času tráví pendlováním mezi Prahou a Hradcem a snad jeho jediným zajímavým atributem je vášeň pro vltavíny. Zajímavým atributem?! Někomu může vášeň pro sběř nějakých šutrů připadat jako extrémně nudná záležitost, ale pro mě, jakožto Jihočecha, se jedná o téma vcelku blízké, jelikož právě zde na jihu je tento fenomén stále aktuální. Čas v knize běží snad rychleji, než stíhám otáčet stránky a mílovými kroky mi Hájíček postupně odhaluje období zhruba dvaceti let Pavlova života.
Dvě dekády rozprostřené na zhruba sto sedmdesáti stránkách samozřejmě nemohou nabídnout souvislejší děj. Hájíček se spíše snaží zachytit stěžejní momenty Pavlova života a jejich dopad na celkový vývoj postav, především pak tento kontrast ukazuje na Pavlovi a jeho přítelkyni (později manželce). Knihu tak lze rozdělit na dvě pomyslné částí – před privatizací a po privatizaci, kdy vše nabírá rychlý spád. Zde pak krásně funguje paralela s fenoménem sběru vltavínů, který v devadesátých letech prochází velmi krušným obdobím a zažívá velké změny.
Co se týče samotného prostředí, tak právě dobu osmdesátek/devadesátek jsem vždycky považoval za extrémně nezajímavou (v kontextu českého prostředí). Nemůžu říct, že po přečtení Zlodějů zelených koní bych si ji nějak více oblíbil, ale seznámil jsem se s relativně zajímavým světem sběračů vltavínů, který tvořil část mé motivace, abych knihu neodložil. Ale tím hlavním důvodem, proč jsem knihu po dvaceti stránkách nehodil do kouta a nesáhl po nějakých dracích a kouzlech, byl vývoj samotných postav. Během čtení jsem tak několikrát změnil své sympatie a po celou dobu jsem cítil nutkání zjistit, jak se daná postava dokáže vypořádat s budoucími událostmi.
Hájíček své počínání navíc podpořil vcelku čtivým jazykem a musím tedy přiznat, že Zloději zelených koní na mě zanechali rozhodně pozitivní dojem a jsem až překvapen, jak moc jsem si to celé vlastně užil. Takže nevylučuji, že někdy v budoucnu sáhnu po některé z dalších Hájíčkových knih. V oku mám například román Rybí krev, který v roce 2013 získal prestižní cenu Magnezia Litera za knihu roku.
8/10
ZAJÍMAVOST: V polovině září se v kinech objeví filmového zpracování románu Zloději zelených koní. Do režisérského křesla se minulé léto usadil Dan Wlodarczyk (Indián a sestřička, Případy 1. oddělení, Vinaři, Soukromé pasti…) a hlavní role si střihl Pavel Liška a Marek Adamczyk, takže se snad máme na co těšit.
Zdroje: www.databazeknih.cz, www.ceskatelevize.cz
