Nakladatelství Baronet ke konci července vydalo pátý díl oblíbené série z pera Katy Evans, my vám dneska přinášíme ukázku z knihy.
VE VÍRU ROCKU (KATY EVANS)
Originální název: Ripped
Série: Real
Díl: pátý
Datum vydání: 26.7.2015
Rozměry: 120 x 195 mm
Rozsah: 328 stran
Nakladatel: Baronet
Anotace: Každá žena ho chce – kromě té, pro niž zpívá.
Pandora se doteď domnívala, že se přes zradu svého přítele, rockového zpěváka Mackenny, už přenesla a její zlomené srdce se zahojilo. Ten se ale nyní vrací do Seattlu na největší koncert roku a Pandora se rozhodne ho na pódiu zesměšnit. Když ji však chytnou, dostane na vybranou: buď proti ní vznesou obvinění, nebo splní několik podmínek.
Pandoře se ani jedna z nich nezamlouvá, protože tak bude muset strávit se svým bývalým přítelem víc času, než by se jí zamlouvalo. Vzájemná blízkost však probudí vášeň, která mezi nimi kdysi vládla, a brzy je jasné, že bez ohledu na to, jak Mackennu nenávidí, stále k němu něco cítí. A nejhorší je, že on to ví také. Jenže neví úplně vše…
Ukázka z knihy
V našem bytovém komplexu jsem snad jediná, kdo ještě pořád odebírá noviny. I dneska ráno je najdu na prahu. Zbožňuju jejich vůni. Mám ráda to zapraskání, když se posadím v jídelně do židle a ty listy papíru otevřu. Ten zvuk, ta vůně… Připomínají mi všechna ta ospalá sobotní rána, kdy jsem čítávala noviny se svým tátou a vdechovala vůni jeho kolínské. Než mi bylo sedmnáct, o tátu jsem přišla. u ž mi nikdy nezcuchá vlasy, ani už nikdy neucítím jeho kolínskou. Zbyly mi jen ty noviny. u tekla už skoro celá dekáda a mně ještě pořád dělá radost otevřít si čerstvě vytištěné noviny. Až do teď…
Do teď… kdy jen bezmocně zírám na ten titulek v sekci kultury. Titulek, který se mi vysmívá.
Mackenna Jones se vrací do města! hlásá titulek.
Jen přečíst si tu jednu větu je jako rána na solar.
Pevně zavřu oči, a když je otevřu, žaludek se mi převrátí.
Mackenna Jones se vrací do města!
Sakra, už bych to neměla číst.
Mackenna Jones se vrací do města!
Bože. Ta slova se nemění.
Mackenna.
To jméno mě ovíjí, jako by mé vnitřnosti obaloval hutný dým. V břiše mě polechtají motýlci, pocit, který jsem už dávno považovala za nemožný. Myslela jsem, že žádný z těch motýlků nepřežil to, co mi Mackenna Jones provedl.
Vrací se do města, Pandoro. Co s tím uděláš?
Mračím se při pomyšlení, že budeme znovu v jednom městě.
„Vážně, ty parchante? To ses vážně musel vracet?“
Rozečtu článek o jeho skupině Crack Bikini, v kterém rozebírají, jakou revoluci v hudbě tahle kapela způsobila. Jak dokonce Obama otevřeně řekl, že díky téhle skupině se i děti zajímají o staré hudební mistry – Mozarta, Beethovena. Tím to ale nekončí. Naopak. Autor článku neopomene zmínit, že na svém turné tahle skupina vyprodala Madison Square Garden rychleji, než se prodaly vstupenky na první koncert Justina Biebera, a že se očekává, že to bude koncert roku, ne-li desetiletí.
Hlavou mi prolítne song, kterým kapela prorazila. Nějakou dobu pak tuhle písničku hrálo každé rádio v zemi a já kvůli ní začala hudbu k smrti nenávidět… Sakra, už zas mě jen při pomyšlení na tu písničku začíná ovládat vztek.
Ruce se mi třesou, když pokládám noviny. Přeložím je a pokusím se přesunout k další sekci. Bydlím se svojí matkou a sestřenicí a vždycky jsem si uměla vychutnat tichá sobotní rána, kdy má Magnolie hodiny baletu a moje matka vyřizuje pochůzky. Teď je ale sobota – čas, kdy mám celý byt jen pro sebe – nenávratně zničena. A nejen sobota, tohle mi zničilo celý tenhle zatracený rok.
Mackenna. V Seattlu.
Ruce se mi třesou, když se vrátím k sekci kultury a zapátrám po datu koncertu. Pak si v telefonu otevřu prohlížeč internetu a najdu si rovnou předprodej vstupenek. No, a koncert je vyprodaný. Takže si otevřu eBay, kde najdu lístky na nejlepší místa prodávané za závratné ceny.
Nevím proč, ale na vteřinu vidím samu sebe na jednom z těch předražených míst, jak na něj řvu, že je ten největší kretén na světě, tak aby mě slyšel i přes ten rámus, co on a jeho kapela vyrábějí.
Nevím, co to dělám. Nebo to možná vím. Tělo mi tuhne mrazem. Koncert je vyprodaný. Lístky stojí majlant. Ne. Tuhle příležitost nesmím promeškat. Je to pomalu šest let, co jsem ho viděla naposled. Skoro šest let, kdy jsem naposledy viděla ten pevný, dokonalý zadek, který si jen o vteřinu později navlékl do džín.
Když si mě poprvé vzal, skoro jsem v kapse těch džín viděla sepsané prohlášení, že to jemu patří moje panenství. Řekl mi, že mě miluje, a chtěl, abych mu řekla totéž. Byl pořád ve mně, když se zeptal, jestli s ním chci být. A já se místo odpovědi rozbrečela… Protože jsem rozbitá. Nedokázala jsem to. Nemohla jsem mu ta slova říct. Vím ale, že to věděl.
Hluboce mě políbil a ten polibek chutnal po mých slzách. V tu dobu jsem myslela, že je ten polibek moc tvrdý, moc syrový. A krásný. Chvěla jsem se mu v ná- ručí. Dokázal mě dovést k orgasmům tak mocným, tak tříštivým, že jsem se po nich dlouho nedokázala vzpamatovat. Slyšela jsem jeho dech, který se mísil s mým, zatímco mě uklidňoval a hladil po zádech a opakoval mi, znovu a znovu, že mě miluje.
Nevzal si mě jen jednou. Celé dny, týdny, měsí- ce jsme se horečně milovali. Bylo mi sedmnáct a on 14 byl moje všechno, a když si mě vzal, myslela jsem, že chce všechno, co jsem mu chtěla dát. Ale pak stejně odešel. Hajzl.
Mackenna byl totiž moje tajemství. Za celý život jsem k nikomu jinému neměla tak blízko… Jenže byl tajemstvím, o kterém se nikdo nesměl nikdy dozvědět. Zvláště ne moje matka. Věděl to. I já to věděla. Ale stejně jsme se vídali. Lhali jsme, skrývali se, potají jsme se vykrádali z našich domovů a utíkali do noci, scházeli jsme se v docích a až do rána jsme se plavili na cizích jachtách, jejichž majitelé o tom neměli ani tušení. Bylo nám jedno, z jakých jsme rodin nebo co je pro nás „nejlepší“.
Pokud šlo o mě, byl tím pro mě on, a já pro něj.
Byl i můj nejlepší kamarád.
Svět se mi rozpadl na kousky, když jsem zjistila, že odjel ze Seattlu.
Ani se se mnou nerozloučil.
To poslední, co mi řekl, bylo, že mě miluje.
A já. Teď. Nenávidím. Lásku.
Zdroj informací a obrázků: Baronet.cz
