UKÁZKA: Dotek bouře

Knihy Knižní ukázky

Do prodeje se dostává již pátý díl romanticko-detektivní urban fantasy série o princezně Meredith z Říše kouzel. Ani v Doteku bouře nechybí intriky, napětí, akce a erotika.

DOTEK BOUŘE (LAURELL K. HAMILTON)

Dotek_boureOriginální název: Mistral’s Kiss
Série: Merry Gentry
Díl: pátý
Datum vydání: 26.8.2015
Rozměry:  135 x 200 mm
Rozsah: 188 stran
Nakladatel: Epocha
Anotace: Princezna Meredith, dědička Temného trůnu, ještě před pár měsíci pracovala jako soukromé očko v Los Angeles. Její teta, královna Vzduchu a Temnoty, jí nabídla svůj trůn za podmínky, že počne dítě dřív než její bratranec Cel.
Závod o stvoření nového života je však zároveň bojem o holý život. Zatímco se Merry snaží otěhotnět s královskými strážci, ve faeských kopcích se probouzí zapomenutá magie, která nejenže posiluje schopnosti jejích milenců, ale mění i celou Říši kouzel.
Nyní přibyl v Merryině loži Mistrál, vládce bouří. I královna Andais musí ovládnout svůj vztek a žárlivost, protože nový kapitán její stráže probudil s Merry nejen mrtvé zahrady, ale i tu nejtemnější magii, jíž se nemůže postavit nikdo, dokonce ani Mereditini nejsilnější a nejmilejší: Doyle a Frost. Pokud Merry dokáže získat kontrolu nad prastarou magií, kterou fae kdysi ovládali, může to znamenat naději pro ni a její vládu nad Říší.

Laurell K. Hamiltonovou proslavila u nás i po celém světě bestsellerová série Anita Blakeová – lovkyně upírů, která v dnešní době čítá již dvacet čtyři dílů. Během psaní Anity Hamiltonová dostala nápad a zrodila se nová dark fantasy série Merry Gentry.

Stejnojmenná hlavní hrdinka pracovala jako soukromé očko v Los Angeles v oddělení pro nadpřirozené případy. A že o ně ve světě, kde vedle lidí žijí všemožné druhy kouzelných bytostí, není nouze.

Merry, která v sobě má malou příměs kouzelné krve, je však ve skutečnosti princeznou Temného království a má nárok na trůn. Jenže ne každý by ji na něm rád viděl. Proto utekla do lidského světa a skrývala se pod falešnou identitou.

Série Merry Gentry začíná ve chvíli, kdy je její tajemství prozrazeno. Merry se vrací ke dvoru a musí čelit mocenským pletichám, v nichž sex a láska jsou jen nástroji k dosažení vyšších cílů. Zachovat si důstojnost a zůstat věrná svým citům a zásadám není snadné, když Merry na každém kroku jde o holý život…

Ukázka z knihy

„Sem nás přinesla božská magie,“ prohlásil Rhys, „ale jak se dostaneme ven? V mrtvých zahradách nejsou žádné dveře.“

„Meredith,“ ozval se Frost.

Podívala jsem se na něj.

„Požádej sithen, aby nám vytvořil dveře, které povedou ven.“

„Myslíš si, že to bude tak snadné?“ zeptal se Rhys.

„Pokud si sithen přeje, aby Merry zachránila Nerysiny lidi, tak ano,“ odpověděl Frost.

„A pokud si nepřeje, aby je zachránila, nebo je mu to jedno?“

Frost pokrčil rameny. „Pokud máš nějaký lepší návrh, tak poslouchám.“

Rhys rozhodil ruce, jako kdyby říkal ne.

Podívala jsem se na tmavou zeď a pronesla: „Potřebuji dveře, které odsud vedou pryč.“

Temnota vybledla a ve zdi jeskyně se objevily dveře – obrovské zlaté dveře. Skoro jsem řekla: Děkuji, ale některé staré kouzelné bytosti nemají rády, když se jim děkuje – berou to jako urážku. Polkla jsem a zašeptala: „Jsou to nádherné dveře.“

Okolo zárubní se objevily řezby, ve dřevu se táhly popínavé rostliny, jako kdyby je nakreslil neviditelný prst. „To je novinka,“ zašeptal Rhys.

„Pojďme projít, než se rozhodnou zmizet,“ vybídl nás Frost.

Měl pravdu. Měl úplnou pravdu. Ale kupodivu nikdo z nás nechtěl těmi dveřmi projít, dokud neviditelný prst nedokončí kresbu révy. Teprve ve chvíli, kdy se dřevo přestalo hýbat, se Doyle dotkl zlaté kliky a stiskl ji. Otevřela se cesta do chodby, která byla téměř tak černá jako jeho kůže. Kdyby zůstal nehybně stát, splynul by s pozadím.

Rhys se dotkl zdi. „Takhle černou chodbu nemáme v sithenu už celé roky.“

„Je vytesaná ze stejného kamene jako královnina komnata,“ zašeptala jsem. Měla jsem tolik špatných zkušeností z královniny lesklé černé komnaty, že mě pohled na to, jak se sithen změnil na stejnou černou, vyděsil.

Mistrál byl poslední, kdo prošel dveřmi. Když byl na druhé straně, dveře zmizely a zůstala po nich hladká černá zeď, nedotčená a nepoddajná.

 

„Chodba, kde se Mistrál a Merry milovali, se změnila na bílý mramor,“ prohlásil Frost. „Co způsobilo, že tahle chodba zčernala?“

„Netuším,“ odpověděl Doyle. Díval se střídavě na obě strany chodby. „Změnilo se toho příliš mnoho. Netuším, kde v sithenu jsme.“

„Podívejte se na tohle,“ vybídl nás Frost. Díval se na zeď proti nám.

Doyle se přesunul vedle něj a hleděl na to, co byla podle mě prázdná zeď. Doyle vydal ostrý syčivý zvuk. „Meredith, zavolej dveře zpátky.“

„Proč?“

„Prostě to udělej.“ Jeho hlas byl tichý, ale naléhavě se chvěl, jako kdyby se nutil šeptat, i když chtěl křičet.

S tím tónem v jeho hlase jsem se nehádala. „Ráda bych dveře zpátky do mrtvých zahrad,“ zavolala jsem.

Znovu se objevily dveře, celé ze zlata a světlého dřeva, lemované vyřezanou révou. Doyle pohybem ruky pobídl Mistrála, ať se ujme vedení. Mistrál se natáhl po zlaté klice, tasený meč v ruce. Co se to děje? Proč jsou tak vyděšení? Co mi ušlo?

Mistrál prošel dveřmi, za ním Abe, já uprostřed a pak následoval Rhys a Doyle. Frost šel poslední. Ale než jsem prošla dveřmi, Abe se zastavil a z mrtvých zahrad se ozval Mistrálův naléhavý hlas: „Zpátky, běžte zpátky!“

„Nemůžeme zůstat tady v černé chodbě,“ namítl Doyle. Rhys se ke mně tiskl zezadu a Abe zepředu. Zamrzli jsme mezi dvěma kapitány stráží, kteří se nás snažili dostat do opačného směru.

„Nemůžeme mít dva kapitány, Mistrále,“ ozval se Frost. „Bez jediného vůdce jsme nerozhodní a ohrožení.“

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

Z hloubi chodby se ozval zvuk – těžký plazivý zvuk, který mi zmrazil srdce v hrudi. Bála jsem se, že jsem ho poznala. Ne, musela jsem se mýlit. Pak se ozval další zvuk: vysoký štěbetavý zvuk. Takový, který si můžete splést s hlasem ptáků, ale ptáci to nejsou.

„Ach, Bohyně,“ zašeptala jsem.

„Kupředu, Mistrále, hned. Nebo jsme ztraceni,“ zavelel Doyle.

„Za dveřmi není naše zahrada,“ přel se Mistrál.

Ten vysoko posazený, ptákům podobný hlas se přibližoval, předběhl tu těžkou plazící se váhu. Běsi, noční můry Temného království, kteří mají své vlastní království, se pohybují rychle, ale noční letci se vždycky pohybují rychleji než ostatní z Hejna. Byli jsme uvnitř kopců běsů. Nějak jsme se přenesli do jejich sithenu. Pokud nás tu najdou… Možná přežijeme, možná ne.

„Čekají na druhé straně dveří běsi?“ zeptal se Doyle Mistrála naléhavě.

„Ne,“ zavolal Mistrál zpět.

„Tak běž, hned!“ přikázal Doyle.

Abe zavrávoral dopředu, jako kdyby Mistrál náhle uhnul z cesty. Prolétli jsme dveřmi ve spěchu, protože nás Doyle zezadu tlačil. Podobal se přírodní síle za našimi zády. Skončili jsme v hromadě na zemi. Neviděla jsem nic jiného než bílá těla a cítila jsem všude kolem sebe jejich svalnatou váhu.

„Kde to jsme?“ zeptal se Frost.

Rhys vstal a přitom vytáhl na nohy i mě. Doyle, Mistrál a Frost byli všichni v pohotovosti, zbraně tasené, hledali něco, s čím by mohli bojovat. Dveře zmizely a nechaly nás stát na břehu temného jezera.

I když jezero je možná příliš silné slovo. Prohlubeň byla vyschlá, až na nízkou hladinu vody na samotném dně. Na dně umírajícího jezera i na břehu, na němž jsme stáli, se povalovaly kosti. Tlumeně se leskly v příšeří, které dopadalo z kamenného stropu, jako kdyby byl do skály v tenké vrstvě vetřený měsíc. Po celém obvodu jezera strmě vyrůstaly kamenné zdi jeskyně, ztrácely se v šeru u stropu a lemovala je jen úzká římsa, než zdi opět příkře spadaly ke dnu jezera.

„Zavolej znovu dveře, Meredith,“ vybídl mě Doyle a jeho tmavá tvář dál prohledávala mrtvou zemi.

„Ano a tentokrát buď konkrétnější v tom, kam přesně mají vést,“ dodal Mistrál.

 

Zdroj informací a obrázků: Epocha.cz

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CommentLuv badge