Neobvykle pojatého interview jsme se mohli nedávno dočkat díky blogu Kindle Daily Post. Dva autoři píšící knihy pro mladší čtenáře v něm zpovídají jeden druhého ve vzájemném dialogu.
Rozhovor otevírá britský spisovatel Jonathan Stroud, který je známý i českým čtenářům díky jeho Bartimaeově trilogii (Amulet Samarkandu – 2003, Golemovo Oko – 2004, Ptolemaiova Brána – 2006). V rozhovoru však diskutuje o své nové knize The Screaming Staircase, první z připravované trilogie Lockwood & Co., kniha je plná duchů a tajných agentů, kteří se snaží tyto poltergeisty zneškodnit.
Druhým z autorů je pak americký spisovatel Rick Riordan, kterého snad není třeba dlouze představovat. Jeho série Percy Jackson a Olympané si získala fanoušky po celém světě a dočkala se i velké obliby u českých čtenářů. Riordan zde hovoří o knize The House of Hades, čtvrté knize ze série Bohové Olympu. Kniha v anglickém originále vyšla již 8. října, snad čeští čtenáři nebudou muset na český překlad čekat dlouho.
JS: Fajn, první otázka na kterou bych se chtěl zeptat je docela jednoduchá. Pověz mi, jak probíhá tvůj pracovní den.
RR: Přál bych si, abych byl člověkem, co má určité návyky. Opravdu. Možná by tak byl můj pracovní harmonogram mnohem více předvídatelný. Bohužel však musím teprve zjistit, jak můj „typický“ pracovní den vypadá. Snažím se psát každý den. To je tak asi vše, co ti mohu říct. Občas to je patnáct minut. Občas to je patnáct hodin. Tím však nechci říct, že nemám žádný řád nebo že čekám, až mě osloví inspirace. Můj způsob psaní knih během roku je vcelku konzistentní.
JS: Co mě skutečně fascinuje, protože mi to činí neustálé problémy, je to, jak autoři balancují mezi načrtnutým příběhem a momentální improvizací. Navrhneš si detailní plán o průběhu událostí v jednotlivých knihách a držíš se ho, nebo se přistihneš, že se odchyluješ jiným směrem?
RR: Můj koncept příběhu je spíše volný, což situaci pomáhá. Obvykle si načrtnu, zhruba tak jeden odstavec ke každé kapitole, ve kterém jsou jen základní informace: lokace, postavy a s jakou mytologickou bytostí či nestvůrou se setkají. Místo děje je pro mě hodně důležité, vzhledem k tomu, že moje knihy mají tendenci být zeměpisné Odyseje. Trávím velkou spoustu času přemýšlením nad tím, kam svoje hrdiny zavedu a jak ta určitá lokace ovlivní jejich jednání. Jednotlivé detaily každé kapitoly se však vyvíjejí přirozeně a v každé knize pak nastanou okamžiky, které bych nečekal. Což mi vyhovuje. Popravdě je to jedna z věcí, která mě na psaní baví. Když se všechny elementy takto skloubí, je to jako magie – vytváříte něco, co je ve finále mnohem úžasnější než součet všech jednotlivých prvků.
Setkal ses během psaní Lockwood & Co.s momentem, kdy by sis řekl „Aha!“?
JS: Pro mě ty „Aha“ okamžiky nastávají ve chvíli, když postavím dvě postavy vedle sebe a nechám je spolu promlouvat. Vsadím se, že jsi na tom byl stejně, když jsi nechal Percyho hašteřit se s Annabeth, nebo když čelí jednomu z božstev. Pro mě ten okamžik nastal v Lockwood & Co., když jsem nechal své dva mladé paranormální vyšetřovatele vést konverzaci zatímco stáli na prahu domu, v němž strašilo. Lehce se dohadují, zmiňují duchy, se kterými bojovaly a několika vtípky se snaží zamaskovat narůstající nervozitu. Těch několik stránek stačilo k tomu, abych jimi byl zcela nadšen, okamžitě jsem musel vědět víc.
Jedním z úžasných prvků vesmíru, který jsi vymyslel je to hezké splynutí moderního světa a toho mytologického. Byl jsi velkým fanouškem fantasy žánru, když jsi vyrůstal?
RR: Vzestup žánru urban fantasy je rozhodně fascinující téma. Je to také jedna z věcí,jakou na tvé práci miluju. Bartimaeova série se odehrává v Londýně, a přesto tohle povědomé místo je přetvořeno v něco mnohem fantastičtějšího. Už nikdy se nebudu dívat na Westminster Abbey stejně jako dříve. Ve tvé nové sérii jsme zřetelně v moderní Anglii, ale stejně tak i nejsme. Prohánějí se tu duchové a duchaplné děti mají hlídky v ulicích, které překypují nadpřirozenem. Miluju ten protiklad něčeho povědomého a zároveň nového.
Stejně jako ty jsem vyrůstal s high fantasy knihami. Měl jsem mapu Středozemě nalepenou na zdi mého pokoje. Strávil jsem hodiny kreslením vlastních map fantasy světů. Ale když jsem začal psát Percyho, tak jsem jej instinktivně zasadil do moderního Manhattanu. Líbila se mi ta myšlenka zmodernizování řecké mytologie pro současného čtenáře. Ty staré příběhy jsou tak… prostě staré. Chtěl jsem najít způsob, jak je vyobrazit jako svěží a relevantní pro mladší děti, které považují vše, co je starší jeden měsíc, za dávný středověk.
Taky mě zajímá, jak jsi si vybral prostředí pro Lockwood & Co.
JS: Pro mě osobně, najít si tu cestu a zjistit jak nový svět funguje, je jednou z předností této práce. Ale určitě je to také zásadní proces. Za poněkud ironické považuji skutečnost, že pro napsání dobré fantasy, se musí příběh řídit vlastními pravidly – musí to samo o sobě dávat smysl. Například při psaní knihy Heroes of the Valley mi bylo od počátku jasné, že chci příběh zasadit do doby Vikingů. Ale u Lockwoodu jsem mnohem více musel přemýšlet nad tím, zda chci, aby byl příběh moderní nebo z Viktoriánské doby. Nakonec jsem se rozhodl pro moderní dobu (tenisky, rifle, TV), ale zároveň jsem to zasadil do doby, kdy neexistují moderní komunikační vymoženosti (tedy žádné mobily, které vás snadno dostanou z prekérní situace). No, a když se do toho všeho přimíchají řádící duchové, tak to stačilo k tomu, aby mě to dostalo ráno z postele.
S touhle otázkou se vrátím k tématu času. Rád bych věděl, kdy to pro tebe všechno začalo.
RR: Už od mala jsem věděl, že bych chtěl psát, zhruba od dvanácti. Navrhoval jsem si svoje vlastní komiksy a často jsem si načrtl nejrůznější nápady pro různé fantasy série. Kreslil jsem mapy, přestože jsem příliš uměleckého talentu nepobral. Většina mých příběhů byly špatné kopie Pána prstenů. Předpokládám, že dnes by se tomu říkalo fanfikce. Tehdy to bylo jen „Nemám žádné originální nápady, tak využiji nápady někoho jiného!“ Ale i tak mě to dosti naučilo o psaní. Byl jsem taky oddaný hráč Dungeons and Dragons. Klidně se směj, ale roky strávené jako strážce podzemí mě naučily hodně o vytváření příběhu a zachování fantasy prvků, aniž bych nechal tu nadpřirozenou stránku věci převážit nad tou realistickou. Nebo aspoň v to doufám…
Ale i tak jsem chtěl být spisovatelem dlouho předtím, než jsem měl vůbec co hodnotného vyprávět. Musel jsem zapomenout na to, že bych chtěl být publikován a jednoduše pracovat na sobě, dokud ten pravý příběh nepřijde. A pak, když nastal správný čas a objevil se správný příběh, našel jsem svoji první knihu. Byla to určitě hodně povzbudivá zkušenost.
JS: Dobře, poslední otázka. Vím, že Percy začal jako příběhy, které jsi vyprávěl svému synovi, Haleymu. Během svého vystoupení na Knižním expu jsi dosti komicky vyprávěl o velké spoustě dopisů, jež jsi obdržel od dětí, stejně tak jsi hovořil o radách a podpoře, které se ti dostalo od tvých žáků, když jsi začínal s psaním Zloděje blesku. Zdá se jako by tvoje publikum bylo neustále kolem tebe (což muselo být vzrušující, jak pro ně tak pro tebe). Ale psal jsi také svoje knihy pro sebe, nebo pro dítě, kterým jsi kdysi byl? Pro koho píšeš teď?
RR: Když jsem byl učitelem, říkával jsem, že musím dělat hodiny zábavné i pro sebe, jinak není nejmenší šance, že si je užijí i děti. Totéž se dá říct o psaní. Musím věřit v příběhy, které píšu. Musím se čas od času zasmát svým hloupým vtipům. Musím se bavit spolu s postavami a těmi neskutečnými situacemi, do nichž se dostanou. Takže ano, snažím se psát knihy, jaké bych si jako malý chlapec užil. Tehdy v 70. letech jsem toužil po lepší zábavě, než co se nabízelo. Animované seriály byly z větší části příšerné. Fantasy knihy byly povětšinou jen špatné imitace Tolkiena. Filmy taky nebyly nic dvakrát úžasného (dokud nepřišly Star Wars) a videohry… no, Pong (videohra ve stylu Ping Ponguú) toho také příliš nenabízela. Ta touha po něčem lepším mě vedla k tomu, abych si vytvářel svoji vlastní zábavu. Snažím se psát knihy, které si přeji, abych měl v 70. letech, ale nikdy jsem na ně nepřišel.
Ale naštěstí se zdá, že žijeme v době Renesance dětské literatury.
JS: Máš pravdu, na trhu je dnes tolik dobrých věcí. Zdá se mi, že je dnes ohromné množství dobrých knih pro každého, nehledě na to, jaký druh knih se vám líbí. Co se mi opravdu v poslední době líbilo? Kniha Dead End in Norvelt od Jacka Gantose, která je skvělou směsicí humorného popisu, společenských poznatků a zapáleného smyslu pro historii. Když nad tím tak přemýšlím, tak skvělá kniha Okay for Now od Garyho D. Schmidta měla stejné přednosti, tak možná je to americká záležitost… Každopádně, obě knihy mi nechaly závistivý úsměv na tváři.
Zdroj informací a obrázků: KindlePost.com, Hypable.com
