Když se řekne Vanity Fair, většina dívek a žen si představí dámský módní časopis, ale o mnoho let dříve vzniklo jiné dílo nesoucí stejný název – do češtiny byl přeložen jako Jarmark marnosti. Jedná se o román z pera anglického spisovatele Williama Makepeace Thackerayho, který spatřil světlo světa v letech 1847-48.
Tento název vychází z alegorického románu od Johna Bunyana The Pilgrim’s Progress (Poutníkův pochod), jenž vyšel v roce 1678. Zde se objevuje jedna vesnice jménem Vanity (Marnost), ve které se skupinka poutníků zastaví během své pouti, aby se podívala na nepřetržitě probíhající trh reprezentující lidský vztah k hříšným a marnotratným světským věcem.
Toto dílo patří mezi jedno (ne-li snad nejvíce) z nejkritičtějších děl vůči lidské společnosti a lidské podstatě. Jedná se o naprostou satiru a kritiku celé společnosti, všech vrstev – žádná z postav není kritice ušetřena. Dílo vycházelo, jak tomu v té době bylo častým zvykem, jako „seriál na pokračování“ a celkem mělo 20 vydání.
Kniha také dostala podtitul Román bez hrdiny, kniha je vyprávěna z pohledu „neomylného vypravěče“ a všechny postavy mají více či méně charakterových chyb. S postupem příběhu se dokonce jejich vady prohlubují a zhoršují. Pro čtenáře tak někdy může být obtížné se hlouběji vcítit a sympatizovat s některou z postav, avšak zatímco u jiných knih by šlo o znak špatně odvedené práce autora, Thackeray takto své postavy psal s úmyslem. Často mu je vytýkána právě ona přehnaná kritika lidské povahy.
Pokud tedy tuto knihu otevřete, nečekejte žádný romantický příběh o chudé dívce, která za štěstím šla a dokázala se dostat ze svých chudších poměrů do lepší společnosti. Nečekejte příběh jako z pera Jane Austen. Žádnou z postav si nejspíš plně neoblíbíte, na každé vám bude něco vadit a nebude se vám líbit, ale tak to má být. Thackeray se místy odvažuje kritizovat i samotné čtenáře a snaží se nabádat všechny, co mají zájem o přízemní marnosti, aby se zamysleli sami nad sebou. Nejedná se však o žádné náboženské kázání a moralizování.
Jednou z postav, které román sleduje, je Amelie Sedley. Většinou je označována jako kladná hrdinka – hodná, pasivní a často velice naivní. Je bláhově zamilovaná do sebestředného, sobeckého a domýšlivého George, který se sice postaví svému otci a vezme si Amelii proti jeho vůli, ale brzy zjišťuje, že se s ní nudí a často flirtuje s Becky.
Amaliinou vadou je, že je až přespříliš naivní a slepě důvěřivá v předobraz George, jaký si ve své hlavě vytvořila, že ani po všech útrapách, které ji George připraví, na něm není schopna najít žádnou vadu a stále jej slepě obdivuje. Se stejnou slepotou naprosto ignoruje Dobbina, jenž ji roky miluje a dělá pro ni první poslední. Jeho vadou je pak přespříliš velká oddanost Amelii, kterou podporuje a v zásadě jí umožňuje, aby jej využívala.
Becky (Rebecca) Sharp je označována jako anti hrdinka a v knize figuruje jako opak Amelie. Je vykreslena jako inteligentní a schopná mladá dívka. Pochází z rodiny nepříliš úspěšného malíře a francouzské pěvkyně – toto pozadí ji v konzervativní anglické společnosti odsuzuje do podřadné vrstvy. Avšak Becky svojí chytrostí, často spíše vychytralostí, svojí manipulativní a společenskou povahou, dokáže vystoupit na pomyslném žebříčku společnosti.
Becky je vykreslena jako amorální hrdinka bez špetky svědomí, co není schopna hlubšího citu vůči druhé osobě, a tak i Ameliu, která ji považuje za svoji přítelkyni, často využívá a zrazuje. Díky všem svým přednostem dokáže okouzlit Rawdona Crawleyho. Ten sice nezdědí rodinný titul, protože je mladším synem, je ovšem oblíbencem zámožné tety a Becky z očekávání, že Rawdon po tetičce jednoho dne podědí, si jej vezme za muže.
Všechny osudy postav ve své podstatě končí tragicky, což však nutně neznamená, že postavy zemřou. Všichni jsou až příliš poznamenáni událostmi, kterými si prošli v mladém věku. Sny o velké budoucnosti se pro všechny v průběhu let rozplynuly.
Kniha se během let dočkala nejednoho filmového nebo televizního zpracování. Méně známá je televizní šesti-dílná minisérie z roku 1998, která je však považována za velice věrné zpracování knižní předlohy. Několikadílný formát umožňuje vykreslit detailně nejen jednotlivé události, jakých je kniha plná, ale také jednotlivé postavy a jejich motivy. Výkony herců jsou velice přesvědčivé a Natasha Little jako Becky má tu správnou vychytralou jiskru v oku.
Filmová verze z roku 2004 s Reese Witherspoon v roli Becky a s Romolou Garai jako Amelií je sice obrazově velice působivá, ale příběh vyznívá v celku velice hluše a ploše. Má sice skvělé herecké obsazení (Jonathan Rhys Meyers, Gabriel Byrne, Bob Hoskins, James Purefoy, krátce se tam i ve vystřižené scéně mihl Robert Pattinson), jedná se však spíše jen o převedení událostí knihy na filmové plátno, kterému indická režisérka Mira Nair nedokázala vtisknout duši a vykreslit tak tu hlubší a složitou podstatu knihy. Zásadním problémem je i skutečnost, že filmaři nechtěli divákům prezentovat příběh s hlavní hrdinkou, k jaké brzy ztrácíte veškeré sympatie, a tak Becky vykreslili spíše jako oběť společnosti. Jako mladou ženu, jež byla předem kvůli svému původu odsouzena, a ne jako ženu, kterou společnost odsoudila kvůli jejímu jednání.
Kniha je velice dlouhá a v anglické verzi má přes 800 stran, v českém překladu je tomu podobně. Záleží, zda zvolíte starší verzi, kterou naleznete nejspíš v knihovně, nebo novější verzi s Reese Witherspoon na obálce. Ať tak či tak, jedná se o dlouhé a nesnadné čtení, co vás často nechá znechucené nad lidmi a jejich morálkou, avšak je to čtení, které patří mezi to nejlepší z anglické klasické literatury.
Zdroj obrázků: Thecia.com.au, GoodReads.com, Wikipedia.org
