25. června vyšel u nakladatelství Egmont první díl nové dystopické série pro dospívající.
RESET (AMY TINTERA)
Originální název: Reboot
Série: Reset
Rozměry: 142 x 210 mm
Rozsah: 384 stran
Nakladatel: EgmontAnotace: Před pěti lety jsem zemřela. O 178 minut později jsem vstala z mrtvých.
Před pěti lety byla dvanáctiletá Wren Connollyová třikrát střelena do prsou. Po 178 minutách vstala z mrtvých jako resetka: silnější, rychlejší, odolnější a bez emocí. Čím déle jsou totiž reseti mrtví, tím méně v nich zůstává po oživení lidského. Wren 178 je nejnebezpečnější reset v Texaské republice. Nyní ve svých sedmnácti letech slouží v polovojenské jednotce společnosti KLEZ(Korporace pro lidskou evoluci a zalidnění).
Wren je jako zkušená bojovnice pověřena výcvikem nových resetů, ale její poslední nováček – Callum Reyes – je nejhorší, jakého kdy viděla. Callum byl oživen 22 minut po své smrti, a tak prakticky zůstal člověkem. Má příliš pomalé reflexy a nepatřičné otázky a jeho nikdy neuvadající úsměv vyvádí Wren z miry. Pořád však odpovídá za jeho výcvik. Když Callum odmítne splnit rozkaz, dostane Wren poslední šanci ho srovnat – jinak ho bude muset zlikvidovat. Wren dosud vždy uposlechla každý rozkaz a ví, že když se vzepře, bude také zlikvidována. Ale zároveň se nikdy necítila tak živá jako s Callumem…
Ukázka z knihy
VŽDYCKY KŘIČELI.
Moje kořist uklouzla v blátě, zakvílela a trhla hlavou, aby se podívala, jestli ji doháním.
A já ji doháněla.
Kořist našla pod chodidly pevnou půdu, odrazila se a vzápětí už pádila pryč. Já jsem se svými chodidly při pronásledování sotva dotýkala země a mé krátké nohy bez potíží překonávaly její panický pokus o běh.
Chytila jsem ji za paži a silně s ní škubla. Sesunula se k zemi a ten zvuk, který jí unikl ze rtů, zatímco se zoufale pokoušela vstát, byl spíš zvířecí než lidský.
Ten křik nesnáším.
Stáhla jsem z opasku dvoje želízka a spoutala jí zápěstí a kotníky.
„Ne, ne, ne, ne,“ vyrážela ze sebe přiškrceně, když jsem k poutům na rukou připínala řetěz. „Já to neudělala!“
Jejích protestů jsem si nevšímala. Ovinula jsem si konec řetězu kolem zápěstí, vytáhla ji na nohy a vlekla ji za sebou kolem polorozbořených dřevěných chatrčí.
„Já to nebyla! Nikoho jsem nezabila!“ nevzdávala se kořist a začala sebou divoce, téměř křečovitě škubat. Probodla jsem ji pohledem.
„Ještě v tobě zbylo trochu lidskosti, viď?“ hlesla a natočila krk k číslu nad čárovým kódem na mém zápěstí.
A strnula. Očima přejížděla od čísla 178 vytetovaného na mé kůži k mé tváři a nakonec znovu vyjekla.
Ne. Ve mně nic lidského nezbylo.
Vřískala celou cestu ke vznášedlu, dokud jsem ji nehodila dovnitř ke zbytku jejího gangu. Jakmile jsem odstoupila, sjela ze střechy vznášedla se zařinčením železná mříž, ale ona se ani nepokusila o útěk, jen se schoulila vzadu za dvojicí krvácejících lidí.
Schovala se přede mnou.
Odvrátila jsem se a očima přelétla slumy. Přede mnou se až k obzoru vinula pustá neasfaltovaná pěšina lemovaná chatrnými dřevěnými boudami. Jedna se tak výrazně nakláněla doleva, až jsem měla pocit, že by ji snad dokázal převrátit i ten nejslabší vánek.
„Wren Stoosmasedmdesátka,“ ohlásila jsem a narovnala si helmu s kamerou. „Cíl zajištěn.“
„Pomoz Tomovi Pětačtyřicítce,“ ozvalo se ze sluchátek. „Pronásledování na Dallaské, míří k rohu Hlavní.“
Vykročila jsem po prašné cestě a zabočila do postranní uličky.
V tíživém dusnu byl puch hnijících odpadků tak silný, že jsem musela překonat nutkání pokusit se ho rozehnat rukou.
Vtáhla jsem vzduch do plic a zadržela dech, abych se chránila před tím příšerným smradem chudinské čtvrti.
Na asfaltované cestě přímo přede mnou prosvištěl Pětačtyřicítka a kolem hubených nohou mu vlály cáry rozedraných černých kalhot. Nechával za sebou tekutou stopu. Nejspíš krev.
Vystřelila jsem vpřed a předběhla ho. Člověčí kořist se obrátila, když zaslechla dusot mých těžkých bagančat.
Tenhle nekřičel.
Zatím.
Zakolísal na hrbolaté cestě, z ruky mu vypadl nůž a odrazil se o asfalt. Byla jsem tak blízko, že jsem zaslechla jeho hrůzou zrychlený dech, když se pro něj vrhl. Natáhla jsem k němu ruce, ale on vyskočil na nohy, bleskově se obrátil a čepelí mi rozpáral břicho.
Ucouvla jsem. Po stehnech se mi řinula krev a jemu se po tváři rozlil vítězoslavný úsměv, jako by to snad znamenalo, že má vyhráno.
Odolala jsem pokušení obrátit oči v sloup.
A to už se na toho tlusťocha vrhl Pětačtyřicítka a oba skončili na zemi. Pětačtyřicítku jsem nevycvičila já a bylo to vidět.
Byl neohrabaný a zbrklý, jen o málo rychlejší než jeho lidský soupeř.
Než jsem stačila zasáhnout, popadl ho tlusťoch za krk, dlaní mu srazil přílbu a vrazil mu nůž přímo doprostřed čela. Otřásla jsem se. Pětačtyřicítka zachrčel a svezl se k zemi, jeho jasné zlaté oči náhle mrtvé a prázdné.
Tlusťoch se vydrápal na nohy a začal radostně poskakovat a jásat.
„Jupí! A teď se ukaž ty, bloncko.“
Posunula jsem si komunikátor a jeho otravného provokování si nevšímala.
„Wren Stoosmasedmdesátka. Pětačtyřicítka padl.“
Tlusťochovi poklesla při zmínce o mém čísle čelist.
„Pokračuj,“ ozvalo se mi v uchu. Ten hlas zněl lhostejně, bez špetky zájmu.
Zadívala jsem se tlusťochovi do očí. Chtěla jsem, aby se dal na útěk. Toužila jsem mu podrazit nohy a rozdrtit ten triumfální úšklebek v prachu.
Letmo jsem pohlédla na Pětačtyřicítku.
Chtěla jsem, aby to bolelo.
Tlusťoch se bleskurychle obrátil a prchal, těstovitými pažemi kolem sebe máchal tak rychle, jak jen dokázal. Skousla jsem si ret, abych zahnala úsměv, a chvíli jsem ho jen pozorovala. Rozhodla jsem se mu dát nepatrný náskok.
Štvanici zbožňuju ze všeho nejvíc.
Přeskočila jsem bezvládného Toma Pětačtyřicítku a bez potíží tlusťocha dohnala. Ohlédl se přes rameno a já ho popadla za košili. Klopýtl a s heknutím se zaryl tváří do země. Prsty zoufale
zabořil do štěrku a pokoušel se zachytit, ale bylo pozdě. Vtlačila jsem mu chodidlo do páteře, vytáhla náramky a zacvakla je kolem kotníků.
Začal ječet. Samozřejmě.
„Wren Stoosmasedmdesátka. Cíl Pětačtyřicítky zajištěn.“
„Vrať se ke vznášedlu,“ zazněl rozkaz.
Připnula jsem tlusťochovi k zápěstí řetěz a utáhla ho tak, až kňučel bolestí, pak ho odvlekla zpátky k tělu Toma Pětačtyřicítky.
Byl to mladý kluk, asi čtrnáctiletý, těsně po výcviku. Vyhnula jsem se pohledu do jeho mrtvých očí a stáhla mu zápěstí řetězem.
A vyrazila jsem kolem těch ubohých dřevěných chatrčí zpátky ke vznášedlu. Řezná rána se mezitím zacelila a košile mi na břiše ztvrdla vrstvou zaschlé krve. Hodila jsem tlusťocha do vězeňského prostoru k ostatním lidem, kteří se při pohledu na mě celí schoulili, pak jsem se obrátila a zamířila ke druhému vznášedlu.
Zastavila jsem se jen na okamžik, abych Tomovi Pětačtyřicítce vytáhla nůž z hlavy.
Dveře se otevřely a ostatní reseti vzhlédli, jen aby očima okamžitě sklouzli ze mě na mrtvého druha.
Zaplašila jsem ten otravný hlásek v hlavě, který pořád dokolečka opakoval, že jsem ho mohla zachránit, a opatrně ho položila na podlahu. Rozhlédla jsem se a můj pohled ulpěl na mé poslední rekrutce, Marii Stopětatřicítce, která seděla připoutaná na svém místě. Pátrala jsem na jejím těle po známkách nějakého zranění, ale žádné jsem neobjevila. Přežila svou první samostatnou misi. Ne že bych čekala něco jiného.
Její oči klouzaly ze mě na Pětačtyřicítku a zpátky. Při výcviku toho moc nenamluvila a já ji po jeho dokončení neznala o nic líp než na začátku, ale myslím, že její výraz vyjadřoval vděk.
Co se procenta přeživších rekrutů týče, byla jsem ze všech instruktorů nejúspěšnější.
Podala jsem nůž veliteli vznášedla a on mi věnoval soucitný pohled. Leb byl jediný důstojník, kterého jsem dokázala snést. Vlastně jediný člověk, kterého jsem dokázala snést.
Posadila jsem se na jedno ze sedadel, která lemovala černý přepravní prostor bez oken, opřela se a zapnula si pás. Zběžně jsem pohlédla na zbytek resetů, kteří ovšem smutně zírali na Pětačtyřicítku. Jedna dívka si dokonce otírala slzy, čímž si po obličeji jen rozmazávala prach a krev.
Nižší čísla brečí často. I Pětačtyřicítka to nejspíš dělával. Než ho oživili, byl mrtvý jen čtyřicet pět minut, a čím kratší dobu je osoba před resetem mrtvá, tím víc lidskosti si zachová.
Já byla mrtvá 178 minut.
Já nebrečela.
Zdroj informací a obrázků: Egmont.cz, GoodReads.com
