BONUS: Vampýrská akademie – Setkání

Na zahraničních knižních blozích každý rok probíhají hlasování o nejlepší mužské/ženské postavy knih. Letos se do hlavního finále YA Crush Tourney dostal Dimitri z Vampýrské akademie a Will Herondale z trilogie The Internal Devices. Richelle Mead slíbila, že pokud Dimka vyhraje, nabídne fanouškům scénu z Dimitriho pohledu. Neřekla ovšem, jaká scéna to bude. Dimitri vyhrál a tak tu máme překlad prvního setkání oblíbené knižní dvojice.

SETKÁNÍ

“Dimitri!”

Otočil jsem se za hlasem, který vyslovil mé jméno, a nevraživě se podíval na strážce, jenž se zjevil v přítmí. Co ho to napadlo? Všichni, co tu dnes jsou venku, vědí, jak je důležité být diskrétní. A to že je mladý a jednoduše natěšený ze své první mise, na celé věci nic nemění. Není zde prostor na chyby, obzvlášť když je tohle první příležitost, jakou za poslední rok máme. Když si uvědomil svojí chybu, zatvářil se provinile, i když ne dostatečně.

„Promiňte.“ Ztišil svůj hlas, že sotva šeptal a poklepal si na ucho. „Sluchátko nefunguje. Zkontrolovali jsme jejich dům a už odešly. Musely být varovány, možná mají špehy v okolí v ulicích.“ Jak se jeho nadšení vracelo, začal tento mladý strážce – Laurence – mluvit stále rychleji. „Přemýšlel jsem nad tím. Pravděpodobně mají celou síť lidí, kteří s nimi spolupracují! Dává to smysl, no ne? Jak jinak by dokázaly zůstat vždy o krok před námi tak dlouho? Nelze říci, kolik lidí je do tohoto spiknutí zapleteno! Je možné, že se dnes večer setkáme s celou armádou!“

V tichosti, a aniž bych mu dal cokoliv najevo, jsem přemýšlel nad jeho slovy. Je to poněkud zarážející, že se dvě náctileté holky dokázaly skrývat dva roky, aniž by je kdokoliv vypátral, navíc když jedna z nich je privilegovaná Moroiská princezna a druhá problematická dhampýrka, jejíž seznam průšvihů je tak dlouhý, že překonal školní rekord. Když jsem se loni stal členem učitelského sboru u Sv. Vladimíra a dozvěděl jsem se o případu této Moroiské princezny, byl jsem upřímně překvapen, že se obě dívky neprozradily už dříve. To, že by byly ve spojení s dalšími, by vysvětlovalo, jak to, že se dokázaly skrývat tak dlouho… přesto, všechny informace, které jsme o jejich případu nashromáždili nikdy ani v nejmenším nenasvědčovaly, že by mohly mít byť jen jediného komplice, natož „celou síť“ nebo „armádu.“

Laurence byl z mého mlčení nervózní a přestal se usmívat. „Teď už na tom nezáleží,“ řekl jsem mu. „A nemá smysl dělat uspěchané závěry, když—„

“Dimitri?”  Ženský hlas zapraskal v mém sluchátku. „Máme vizuální kontakt. Blíží se ke křižovatce mezi Brown a Boudreaux ze severu.“

Bez dalšího slova Laurencovi jsem se otočil a zamířil směrem k danému místu. Slyšel jsem, jak utíká za mnou, ale jeho kroky byly kratší, a tak mi nestačil. Snažil jsem se uklidnit, jak se tep mého srdce začal zvyšovat, ale nešlo to snadno. Je to tady. Je to tady. Možná ji konečně najdeme: Vasilisa Dragomirová, ztracená princezna, poslední svého rodu. Přestože vím, že všechny aspekty práce strážce jsou důležité – včetně zaučování budoucích strážců – část mě toužila dokázat ve Sv. Vladimírovi něco víc. Když jsem se dozvěděl o Dragomirské princezně a jak utekla ze školy, stal se pro mě její nález mým osobním cílem a následoval jsem vodítka, které jiní považovali za beznadějné.

Já? Nevěřil jsem v beznadějné.

Jak jsem se přibližoval ke křižovatce, zpomalil jsem krok a dovolil tak Laurencovi, aby mě dohonil. Rychlé prohlédnutí okolí odhalilo jen tmavé obrysy dalších strážců, co se skrývali v temnotě nebo stáli za něčím schování. Tohle je to místo, které vybrali pro jejich zadržení. Rychle jsem sešel ze silnice a ukryl se mezi stromy a naznačil jsem Laurencovi, aby udělal totéž. Nemuseli jsme čekat dlouho. Jak jsem vykukoval zpoza stromu, viděl jsem, že se dvě ženské postavy přibližují. Jedna prakticky táhla tu druhou za sebou. Nejprve jsem předpokládal, že ta silnější musí být dhampýrka, co pomáhá princezně, ale čím víc se přibližovaly, jejich výška a postavy odhalily, že je tomu právě naopak.

Neměl jsem čas přemýšlet nad touto zvláštností. Když se přiblížily na asi dva metry přede mnou, rychle jsem vystoupil ze svého úkrytu za stromem a zkřížil jim cestu. Okamžitě se zastavily a jakoukoliv slabost ta dhampýrka pociťovala ještě před chvílí, teď zmizela. Prudce uchopila princeznu za paži a strhla ji za sebe, takže její vlastní tělo sloužilo jako štít mezi mnou a princeznou. Kolem nás se ostatní strážci začali stahovat a zaujali obranné pozice, ale nikdo neútočil bez mého svolení. Tmavé oči dhampýrky je všechny vzaly na vědomí, ale svojí pozornost věnovala čistě jen mně.

Nebyl jsem si zcela jistý, co od ní mám očekávat, možná že se pokusí utéct, nebo bude žadonit, abych ji pustil na svobodu. Místo toho se postavila do ještě více obranného postoje před princeznou a promluvila hlasem, který se až příliš podobal vrčení: „Nechte ji nepokoji. Neopovažujte se jí dotknout.“

Ta dívka byla beznadějně přečíslena, a přesto stále vzdorovala, jako kdybych já byl ten, co je v nevýhodě. Ve chvílích, jako je tato, jsem byl vděčný, že můj bývalý instruktor v Rusku do mě vtloukl, jak je důležité skrývat své pocity – protože jsem byl překvapen. Velmi překvapen. A jak jsem tak pozoroval tuhle dhampýrskou dívku, najednou mi bylo zcela jasné, jak se jim dařilo před námi tak dlouho skrývat. Síť kompliců? Armáda? Laurence byl hlupák. Princezna nepotřebovala komplice nebo armádu, ne když měla takovouto ochránkyni.

Rose Hathawayová.

Vyzařovalo z ní zanícení a síla, zcela do očí bijící. Napětí prostupovalo celým jejím tělem, zatímco mě sledovala a vyzývala, abych udělal první krok. Měla v sobě urputnost, kterou jsem neočekával – kterou nikdo neočekával, jak jsem si uvědomil, a to nejspíš proto, že nikdo v ní neviděl nic víc než jen delikventku. Ale v očích měla ten pohled, který jasně říkal, že tohle není legrace, že by raději tisíckrát zemřela, než aby dovolila někomu ublížit princezně stojící za jejími zády. Připomínala mi divokou šelmu zahnanou do kouta, elegantní a krásnou – ale bez zaváhání schopnou ti vyškrábat oči, když je vyprovokována.

A ano, i v tomhle špatném světle jsem si nemohl nevšimnout jak je krásná – smrtonosně – a to mě taktéž zaskočilo. Její fotografie ani v nejmenším nezachytila dívku, co stojí přede mnou. Dlouhé tmavé vlasy rámovaly její obličej, který v sobě nesl ostrou krásu, pro níž by nejeden muž ztratil své srdce. Její oči, byť naplněny nenávistí vůči mně, byly i přesto svůdné – a to jen přidávalo na její nebezpečnosti. Sice je neozbrojená, ale Rose Hathawayová vlastní nejednu zbraň.

Nechtěl jsem s ní bojovat, proto jsem pozvedl ruce, abych ji uklidnil, zatímco jsem udělal krok vpřed. „Nebudu—“

Viděl jsem její reakci a nebyl jsem překvapen jejím útokem jako takovým, ale spíše že se o něj vůbec pokusila, vzhledem k tomu v jakém přečíslení se nacházela. Měl jsem být překvapen? Nejspíš ne. Jak jsem vypozoroval, Rose byla odhodlána udělat cokoliv, a bojovat s kýmkoliv, aby ochránila svou kamarádku. To jsem musel obdivovat – a obdivoval jsem to hodně – ale nezastavilo mě to, abych zasáhl a zablokoval její úder. Princezna byla dnes večer stále mojí prioritou. A přesto, že Rose v sobě měla zanícení a vzdor, její útok byl nešikovný a snadno odvratitelný. Až příliš dlouho se nezúčastnila formálního tréninku. Z mého protiútoku ztratila balanc a vypadalo to, že spadne, když jsem si vzpomněl, jak ještě před okamžikem sotva klopýtala. Instinktivně jsem se natáhl a chytil ji dříve, než mohla dopadnout na zem a pomohl jsem jí zpět na nohy. Její dlouhé a krásné vlasy se jí odhrnuly z tváře a vyjevily tak dvě krvavé stopy na jejím krku. Další překvapení – ale vysvětlovalo to její slabost a bledou pleť. Očividně její oddanost princezně šla za hranice běžného strážce. Když si povšimla mého zkoumání, rychle si svými zamotanými vlasy zakryla svůj krk.

I přes beznadějnost její situace, jsem si všiml, jak se její mrštné tělo znova připravuje na další útok. V odpovědi na její postavení se mé tělo napnulo i přesto, že jsem nechtěl, aby tahle statečná, krásná a divoká holka byla mým nepřítelem. Chtěl jsem, aby byla… co? Nebyl jsem si jistý. Něco víc než jen nerovný boj v ulicích Portlandu. Měla v sobě tolik potenciálu. Tahle holka by mohla být nezastavitelná, kdyby se jen její talent trochu vypiloval. Chtěl jsem jí pomoci.

Ale kdybych musel, bojoval bych s ní.

Najednou však princezna Vasilisa chytila svoji přítelkyni za ruku. „Rose. Nedělej to.“

Na okamžik se nic nedělo a všichni jsme jen stáli jako přimražení. Potom z Rose napětí a nepřátelství pomalu začalo opadat. No, ne všechno nepřátelství. Stále měla v očích nebezpečnou jiskru, která mě držela v pozoru. Avšak držení jejího těla vypovídalo, že i přesto že ne zcela přijala porážku, připouští příměří – tedy dokud ji nezavdám důvod k panice.

To jsem neměl v úmyslu. A taky tě neplánuji ještě někdy podceňovat, divoško, pomyslel jsem si, když jsme se jeden druhému na okamžik zadívali do očí. A taky se postarám, aby tě ani nikdo jiný už nikdy nepodceňoval.

Spokojený, že se zklidnila – aspoň pro tuto chvíli – odvrátil jsem svůj zrak od jejího temného pohledu a upřel svoji pozornost na princeznu. Konec konců, uprchlík nebo ne, Vasilisa Dragomirová byla poslední z královské linie a jisté protokoly musejí být dodržovány. Poklonil jsem se před ní.

„Mé jméno je Dimitri Belikov. Přišel jsem vás odvést zpět do Akademie sv. Vladimíra, princezno.“

Zdroj informací, obrázku a textu: RichelleMead.com