Nakladatelství Egmont přišlo 4. června s prvním dílem zajímavé trilogie Počátek od Jessicy Khoury. My vám přinášíme malou ochutnávku.
POČÁTEK (JESSICA KHOURY)
Originální název: Origin
Série: Počátek 1
Rozměry: 138 x 207 mm
Rozsah: 372 stran
Nakladatel: EgmontAnotace: Džungle skrývá dívku, která nemůže zemřít.
Pia vždy znala svůj osud. Měla počít novou rasu, linii nástupců, kteří porazí smrt. Za tímto účelem se zrodila, byla geneticky upravená k nesmrtelnosti a vychovávaná týmem vědců v tajné skrýši v Amazonském deštném pralese. Nyní ji vědci začínají podrobovat testům, jejichž výsledkem má být dokončení celého nebezpečného projektu.
Co si Pia pamatuje, vždy nejvíc toužila naplnit jejich očekávání. Ale v noci o svých sedmnáctých narozeninách nachází díru ve zdánlivě neproniknutelném plotě, který uzavírá její sterilní domov. Poprvé v životě volná v džungli potkává Eia, chlapce z nedaleké vesnice. Nedokáže odolat a pokračuje v útěcích, aby ho mohla vídat. Zamilují se do sebe a kousek po kousku začínají poznávat pravdu o Piině původu – pravdu se smrtícími následky, která navždy změní jejich životy.
Ukázka z knihy
Řekli mi, že v den, kdy jsem se narodila, si mě strýček Paolo přivinul na bílý laboratorní plášť a zašeptal: „Je dokonalá.“ Uplynulo šestnáct let a oni tu frázi stále opakují. Slýchám ji každý den – od vědců, strážných, své matky i tety Brigid. Dokonalá.
Říkají i jiné věci. Že neexistuje nikdo, jako jsem já, aspoň zatím ne. Že jsem vrcholné lidské dílo a bohyně zrozená z lidského masa. Jsi nesmrtelná, Pio, a jsi dokonalá, říkají.
Ale když jdu za strýčkem Paolem do laboratoře, vleču za sebou zablácené tkaničky a v rukou svírám vzpouzejícího se vrabce, rozhodně si nemyslím, že jsem dokonalá.
Džungle venku za areálem se chová ještě neklidněji než obvykle. Vítr, lehce ovoněný orchidejemi, se plíží mezi kapoky a palmami, jako by hledal cosi ztraceného. Vzduch je tak vlhký, že se kapky vody téměř jako kouzlem srážejí na mé kůži i na pepřově šedivých vlasech strýčka Paola. Když procházíme zahradou, otírají se mi o nohy těžké mučenky a špičaté helikonie a nechávají mi rosu na botách. Voda je všude, jak je v deštném pralese každodenním zvykem. Ale dnes mi připadá studenější – méně osvěžující a více útočná.
Dnešek je dnem zkoušek. Říkají jim Wickhamovy testy a přicházejí s nimi každých pár měsíců, obvykle nečekaně. Když jsem se ráno probudila ve svém pokoji se skleněnými stěnami, čekala jsem běžný den: projdu si se strýčkem Antoniem seznam druhů a rodů, porovnám pod mikroskopem pár druhů řas se strýčkem Jakobem a pak si možná dlouze zaplavu v bazénu. Místo toho mě však přivítala matka a oznámila mi, že se strýček Paolo rozhodl provést test. Nato vyplula z místnosti a já se musela rychle vyhrabat z postele a připravit se. Neměla jsem ani čas zavázat si tkaničky.
Ani ne o deset minut později stojím tady.
Ptáček v mých dlaních neúnavně bojuje, škrábe mě maličkými drápky a zobáčkem mi ďobá do prstů. Nepomůže si tím.
Drápy má dost ostré na to, aby prosekl kůži – ne však tu mou.
Nejspíš proto mi strýček Paolo nařídil, abych ho nesla já, místo aby to udělal sám.
Moje kůže je možná nezničitelná, ale momentálně mi připadá o tři čísla menší a já můžu jedině zhluboka dýchat. Srdce mi bije ještě divočeji než ptáčkovi.
Testovací den.
Poslední testování, které proběhlo před čtyřmi měsíci, nezahrnovalo živá zvířata, ale přesto bylo těžké. Musela jsem pozorovat pět různých lidí – kuchaře Jacquesa, správce Clarence a další nevědecké obyvatele – a spočítat, jestli je jejich přínos Malé Cam vyšší, než kolik stojí jejich jídlo a mzdy, a jestli se celkově vyplatí. Bála jsem se, aby má zjištění nevedla k tomu, že někoho vyhodí. Nikoho nevyhodili, ale strýček Paolo si promluvil s tetou Nénine, pradlenou, o tom, kolik času prospí v porovnání s tím, kolik času věnuje prádlu. Zeptala jsem se strýčka Paola, co měly testy dokázat, a on mi vysvětlil, že ukazují, jestli jsem schopna dostatečně čistého posudku, abych mohla mít rozumné vědecké postřehy. Stejně si ale nejsem jistá, jestli mi teta Nénine tu zprávu odpustila, ať byly postřehy rozumné, nebo ne.
Shlédnu dolů na vrabce a přemítám, co se chystá pro něj. Na okamžik má vůle – i mé prsty – lehce zeslábnou, což stačí, aby se ptáček osvobodil a vznesl se do vzduchu. Mé vylepšené reflexy se rozhodnou rychleji než mozek: ruce vystřelí vzhůru, sevřou se kolem letícího ptáčka a přitáhnou ho zpátky, to vše během jediného mrknutí oka.
„Všechno v pořádku?“ ptá se strýček Paolo a ani se neotočí.
„Jo, dobré.“
Vím, že ví, co se právě stalo. Vždycky to ví. Ale také ví, že bych nebyla tak neposlušná, abych pustila jím vybraného živočicha na svobodu.
Promiň, chci se ptáčkovi omluvit.
Místo toho ho sevřu pevněji.
V Malé Cam jsou dvě laboratorní budovy. Dorazíme k laboratořím B v menší budově, kde na nás čeká matka. Má na sobě nažehlený plášť laboratorní asistentky a natahuje si latexové rukavice.
Obepnou se jí kolem zápěstí.
„Je vše připraveno, Sylvie?“ ptá se strýček Paolo.
Matka přikývne a vede nás skrze několikero dveří. Konečně se zastavíme před malou, výjimečně používanou laboratoří nedaleko starého křídla, které před lety zničil požár. Dveře do zničené haly jsou zamčené a podle rzi na klice je jasné, že je už léta nikdo neotevřel.
V laboratoři jsou kovové police a skříně a podél zdí řada umyvadel, která odrážejí a deformují můj odraz. Uprostřed místnosti je malý hliníkový stolek s kovovou klíckou a dvěma židlemi po stranách.
„Vlož subjekt 557 dovnitř,“ nařizuje strýček Paolo a já vpustím ptáčka do klece, která je akorát tak velká, aby mohl létat v malém kruhu. Vrhne se proti kovové mříži, pak přistane a nejistě si protahuje křídla. Po chvíli se znovu vznese a odhodlaně bije křídly proti svému vězení.
Pak si všimnu, že od klece po stole a dolů přes podlahu se vinou dráty až k malému generátoru umístěnému pod nouzovou skříňkou s prostředky na vymytí očí. Zadržím dech a mrknu na strýčka Paola, jestli si toho všiml. Nevšiml. Vyplňuje na psací podložce nějaké formuláře.
„Dobrá, Pio,“ promluví, zatímco tužka škrábe po papíru.
Ptáček znovu přistane, vznese se a drápky se zahákne o bok klece. Strýček Paolo mi podá podložku.
„Posaď se. Dobře. Přinesla sis tužku?“
Nepřinesla, takže mi půjčí svou a z kapsy pláště si vytáhne jinou.
„Co mám dělat?“ ptám se.
„Dělej si poznámky. Všechno měř. Tento konkrétní testovací objekt pravidelně dostával dávky nového séra, které jsem vyvíjel s pomocí sumy.“
Suma. Pfaffia paniculata, běžný stimulant, ale existují ještě tucty využití, na která jsme zatím nepřišli.
„Takže… testujeme, jestli tento subjekt zvládne… stres testování lépe než běžný, nedopovaný subjekt.“
„Správně,“ prohlásí s úsměvem. „Výtečně, Pio. Toto sérum – říkám mu E13 – by mělo zabrat, až bude vyčerpaný a na pokraji svých sil, a mělo by mu dodat sílu na dalších několik minut.“
Chápavě přikývnu. Takové sérum by mohlo být užitečné na tisíce lékařských způsobů.
„Dneska žádné počítače,“ říká mi strýček Paolo. „Žádné nástroje. Spolehni se na vlastní schopnosti. Pozoruj. Zaznamenávej.
Později to vyhodnotíme. Postup znáš.“
„Ano.“ Oči mi uletí k ptáčkovi. „Znám.“
„Sylvie!“ strýček Paolo luskne prsty na matku a ona spustí generátor. Elektřinu cítím dřív, než dorazí ke kleci, nízké vibrace syčí skrz dráty u mých nohou. Zježí se mi chloupky na pažích, jako by tu elektřinu pouštěli do mě.
Klec začne bzučet a ptáček vřískne a trhne sebou ve vzduchu, takže se opět srazí s kovem a dostane další šok. Nakloním se kupředu, pozoruji ho a vidím okamžik, kdy si uvědomí, že nemůže přistát. Zúží se mu zorničky, pírka se zježí a začne létat v úzkých, překotných kruzích.
Je mi špatně, ale neopovažuji se to dát před strýčkem Paolem najevo. Ten se pohodlně opírá složenýma rukama o vlastní psací podložku. Není tu od toho, aby pozoroval vrabce.
Pozoruje mě.
Skloním hlavu a nutím se něco napsat.
Ammodramus aurifrons – žlutohnědý vrabec, který se obvykle vyskytuje v méně hustých oblastech deštných lesů. Opět vzhlédnu a pozoruji ptáčka. Všímám si, jak strýček Paolo pozoruje mě. Snažím se, abych měla všechny svaly v obličeji dokonale netečné a dýchala klidně, pomalu a pravidelně. Nemohu si dovolit, aby viděl, že zamrkám nebo zalapám po dechu nebo udělám cokoliv, co by mu mohlo naznačit, že emoce narušují mou objektivitu. Ptáček se pokusí znovu přistát a já slyším prasknutí a zasyčení elektřiny. Vyčerpaný a bezmocný vrabec začne opět zoufale kroužit.
Zdroj informací a obrázků: Egmont.cz, GoodReads.com
