Nakladatelství Baronet přichází 10. dubna s pokračováním příběhů z města Nekros, města plném magie a fae. Alex Craftová se musí vypořádat nejen s nálezem hromady lidských chodidel, ale také se svými city k dvěma mužům – detektivovi Falinu Andrewsovi a k Deathovi, Smrti samotné.
TANEC STÍNŮ (KALAYNA PRICE)
Originální název: Grave Dance
Série: Alex Craftová 2
Rozměry: 120 x 195mm
Rozsah: 408 stran
Překladatel: Zuzana Ľalíková
Nakladatel: BaronetAnotace: Kdo říká, že mrtví už nic nevyzradí, se očividně ještě nesetkal s Alex Craftovou.
Alex Craftová strávila měsíc léčbou zranění utržených v boji s čarodějem. Nyní je připravená opět povoláváním stínů mrtvých pomoci při řešení vražd. Její milostný život se vinou dvou mužů proměnil v jeden velký zmatek. Agent FÚV Falin Andrews zmizel a Death, sám Smrt, se jí vyznal ze svých citů. Alex se proto jen těší do práce. Ovšem její nový případ se ukáže být větší výzvou, než sama čekala.
Policie Alex najme, aby pomohla s vyšetřováním v přírodní rezervaci jižně od města Nekros. Podivné je, že se nenašla těla, jen jejich části. Někde na svobodě se pravděpodobně na svou další oběť chystá sériový vrah a Alex z kusů těl stín nepovolá. Musí se spolehnout na cizí magii, aby přišla na to, jak případ vyřešit. Když se však vrhne do vyšetřování, má v patách stvoření zrozené z nejtemnější magie. Někdo velmi mocný si přeje, aby se případ uzavřel – její smrtí.
Ukázka z knihy
Když jsem poprvé překročila propast mezi zemí mrtvých a světem živých, omylem jsem při tom povolala stín našeho tehdy nedávno pošlého pekingského psíka. Mrtvý šampion mnoha psích výstav pobíhající po našem zadním dvorku byl důvodem, proč mě můj otec přihlásil na nornskou internátní školu. Od té doby uplynulo už sedmnáct let a já tu propast stále překračuji. Teď za to ale dostávám zaplaceno.
„Tohle není tělo, Johne,“ poznamenala jsem při pohledu do otevřeného černého plastového pytle. „Tohle je chodidlo.“ Bledé, oteklé, napuchnuté chodidlo.
John Matthews, můj blízký přítel a jeden z nejlepších detektivů přes vraždy v městě Nekros, přikývl. „Levé chodidlo, abychom byli přesní, a dvě další čekají v márnici. Co mi k tomu můžeš říct?“
Zamračila jsem se a špičku boty zabořila do trsu trávy rašícího ve štěrku. Na mé vizitce stálo ALEX CRAFTOVÁ, PŘEDNÍ SOUKROMÁ VYŠETŘOVATELKA A STÍNOVÁ ČARODĚJNICE AGENTURY MLUVČÍ ZA MRTVÉ. Ve skutečnosti jsem majitelka a jediná zaměstnankyně té firmy, ale to není důležité. Povolávám stíny a dávám živým možnost vyzpovídat mrtvé – za poplatek. Má práce mě zavedla na bezpočet hřbitovů, několikrát do obřadních síní a do městské márnice. Odpočívadlo v přírodní rezervaci Sionanské nivy skutečně nepatřilo mezi obvyklá místa, kde žádali mé služby. A určitě po mně ještě nikdy nechtěli konzultaci nad jediným uříznutým kusem končetiny.
„Je mi líto, ale na povolání stínu budu potřebovat víc než jen jedno chodidlo.“
„A já potřebuju lepší zprávy.“ Ramena mu poklesla jako splasklý míč. „Už dva dny prohledáváme tyhle močály a nabízí se nám pořád víc otázek než odpovědí.
Neznáme totožnosti obětí, neznáme příčinu smrti, nemáme ani žádné místo činu. Opravdu pro mě nic nemáš?“ Zatímco mluvil, vložil chodidlo do černého pytle, který pootevřel hrotem propisky.
Noha ležela na podloží černého plastu. Vlhkým odpoledním vzduchem se nesl odporný pach rozkladu, lepil se mi v nose i v hrdle. Odkrvená kůže se odchlipovala z odhalených kostí kotníku, vlákna svaloviny dostala nehezkou nažloutlou barvu. Žaludek se mi zhoupl, musela jsem se odvrátit. Prohlídku nechám na koronerovi. S mrtvými mám co do činění víc na duchovní úrovni než na té hmotné. V každé buňce každého těla se skrývaly vzpomínky. Vzpomínky, které záhrobní magie dokáže odemknout a povolat v podobě stínu. Samozřejmě je k tomu ale potřeba dostatečně velká část těla – a tedy buněk –, aby magie dokázala zaplnit mezery vzpomínek. Nepotřebovala jsem utvořit magický kruh a započít rituál, abych pochopila, že z jednoho chodidla stín nevytáhnu. Cítila jsem to stejně tak, jako že noha patřila muži, pravděpodobně na prahu sedmdesátky. Také jsem vnímala spleť kouzel, jež chránila chodidlo od plného rozkladu.
„To chodidlo je nacpané kouzly. A podle toho, co cítím, jde o pěkně černé čáry,“ řekla jsem a ustoupila o pár kroků od lůžka s pytlem, z kterého vycházely zbytkové závany magie. „Předpokládám, žes sem už povolal tým na dešifrování čar?“
„To sice jo, ale Jednotka proti černé magii zatím nedošla k žádným závěrům. Vážně by pomohlo, kdybychom mohli vyslechnout oběť.“
K čemuž ale nedojde, na to mám k dispozici příliš malé procento těla. „Řekl jsi, že v márnici máte další chodidlo? Pokud bychom dali dohromady části těl, stačilo by to na –“
John zavrtěl hlavou. „Veškeré vtipy stranou. Pokud tenhle chlap neměl obě nohy levé – a to doslova –, pak žádné z těch ostatních chodidel nepatří jemu.“
Tři levá chodidla? To znamená minimálně tři oběti.
„Mluvíš tu o sériovém vrahovi?“
„Neříkej to moc nahlas,“ řekl John a pohledem střelil na kolem procházející pár kriminálních techniků mířících k hustému lesu. „Nehodláme to ještě oficiálně potvrdit, ale ano, myslím, že tu máme sériového vraha.“
Ještě více svou mohutnou medvědí postavu schoulil do sebe a jeho knírek se zkřivil, jak se zamračil. Ten hustý zrzavý knírek po celá léta, co ho znám, přesně korespondoval s jeho výrazem, ale v týdnech od chvíle, kdy se probudil z kómatu způsobeného kouzlem, mu zrzavé chloupky knírku prokvetly šedou. Zatáhl zip pytle a uzavřel ho. „Hlídači parku našli první chodidlo včera ráno, když prohlíželi stav cest po nedávných povodních. Povolali jsme sem strážníky a psy vycvičené na hledání mrtvol a našli jsme druhé chodidlo. Když jsme našli třetí, zatahal jsem za nitky, abych tě sem dostal jako konzultantku.“
„Chceš, abych tu zůstala? Abych počkala, jestli nenajdete větší část těla?“
„Vlastně,“ John si přejel rukou po hlavě a setřel si pot třpytící se na stále rozšiřující se lysině, „jsem doufal, že se přidáš k hledačům.“
Zaváhala jsem. A pravděpodobně jsem i zbledla. Brodit se mokřady se štíty staženými a cítit každičkou mrtvolu schovanou v bažinách nebyla má představa, jak se dá dobře – či bezpečně – trávit čas.
Johnovi mé zaváhání neušlo. „Už jsi dřív MT našla,“ připomenul. MT myslel jako mrtvá těla. „A v papírech, které jsi podepsala, je zaznamenáno, že bude potřeba prohledávat bažiny, tudíž za svůj čas dostaneš zaplaceno.“
Otevřela jsem pusu, abych mu odpověděla – ačkoli jsem měla jisté pochybnosti, zda mám otevřít své nitro tomu, co se skrývá v nivách, ať už je to cokoli –, ale přerušili mě dřív, než jsem stihla cokoli říct.
„Co se děje, Craftová?“ ptal se detektiv Jenson, Johnův parťák, zatímco obcházel kolem černého SUV.
„Nechceš si v bažinách ušpinit ta těsná kaťata? Máš se snad zase objevit v televizi? Nebo ti možná tvoje licence magického očka nedovoluje pustit se do staré dobré tvrdé práce.“
Propalovala jsem ho pohledem a silou jsem uvolnila stisknuté čelisti, abych mu mohla odpovědět. „Docela pokrytecké, Jensone. Na jednu stranu mě urážíš, a na druhou mě žádáš, abych vám svou magií pomohla.“ Termín „magická očka“ bylo urážlivým označením čarodějů pracujících jako soukromí vyšetřovatelé.
„Já tě o nic nežádám.“ Zhoupl se na patách a překřížil si paže přes hruď. „A myslím, že si město tvé magie nedávno užilo víc než dost, když pořád dokola pouštěli v televizi tvoje interview o všech těch paci-čmuchy věcech s duchy.“
„Copak? Závidíš?“ zeptala jsem se, vystrčila bok a odhodila jsem si kadeře vlasů z tváře. No jo, tak jsem ho popichovala, ale on byl jak osina. Před několika dny jsem se zúčastnila prvního televizního rozhovoru s duchem, a abych ho udržela viditelného pro oko i kameru, musela jsem se ho neustále dotýkat, ale rozhodně nedošlo na žádné „paci-čmuchy“.
John si odkašlal. „To stačí.“ Těkal pohledem z jednoho na druhého, pak se otočil ke svému parťákovi. „Sežeň Alex holínky a řekni strážníkům, že se k nim přidáme.“
Jenson se na mě ušklíbl – což jsem mu oplatila – a řekl: „Jistě. Boty pro dvounohého hledače mrtvol. Jdu hned na to.“ Zmizel v SUV.
Zírala jsem na místo, kde ještě před chvílí stál. „Kretén.“ Takové nepřátelství mezi námi nebylo vždycky. Vlastně se z nás téměř stali přátelé. Pak asi před měsícem šel jeho přístup ke mně do kytek. Ta změna nastala přesně v době, kdy John chytil očarovanou kulku určenou pro mě. Náhoda? Pochybuju.
„Nevím, co se to mezi vámi dvěma stalo,“ řekl John, když se ke mně otočil, „ale nesmíme zapomínat, že tumáme tři oddělené končetiny a žádná vodítka. Tak a teď, než se vrhneme do bažin, navrhuju, aby sis obrátila košili naruby.“
„Cože?“
John mávl na technika, aby odvezl v pytli zabalené chodidlo; pak zvedl mou kabelu ze země, kam jsem ji předtím odložila. Podal mi červenou tašku a pokývl k autu.
„Hlídači parku nás upozornili, že místní fae moc rádi svádí lidi z cesty. Neopatrný člověk tak může prohledávat jednu část bažin celé dny. Cesta skřítků tomu říkají.
Když si obrátíš košili naruby, mělo by jim to zabránit, aby tě uhranuli.“
Podívala jsem se na svůj top a košili, které se na mě v odpoledním horku lepily. „Myslíš si, že jsou do těch vražd zapleteni fae?“
Johnův knírek se zvlnil. „To je další věc, kterou bys neměla říkat moc nahlas.“
„Jasně.“ Vlezla jsem do Johnova auta, abych si převrátila top naruby. Ne že bych věřila, že mě převrácení svršků ochrání před faeskou magií. Fae se povětšinou spoléhají na halicí kouzlo – magii víry tak silnou, že dokáže na nějakou dobu pozměnit realitu.
Zatímco jsem se převlékala, sehnal pro mě Jenson voděodolnou kombinézu. Navlékla jsem si ji a přetáhla hnědou gumu přes oblečení. Kombinéza mi sahala téměř ke klíční kosti.
„Doufám, že se nebudeme brodit bahnem až po prsa,“ prohlásila jsem, když jsem si zapínala pásky.
John, také oblečený v gumové kombinéze, mi podal plastovou láhev s vodou. „Neboj. Podle toho, jak rychle voda ustupuje, se víc můžeme bát toho, že nás proud odnese. Jestli v hluboké vodě vycítíš těla, pošleme tam tým. Připravena?“
Přikývla jsem a následovala ho k nejbližšímu sestupu do mokřadu. John shromáždil několik strážníků, kteří se k nám přidali, a mě vůbec nepřekvapilo, že Jenson mezi nimi nebyl. Nad námi se klenuly koruny stromů zadržující sluneční paprsky, ale vzduch pod nimi byl ztěžklý vlhkostí. Na těle mi vyrašil pot a blonďaté kadeře se mi lepily k tvářím a krku. Otevřela jsem láhev s vodou, ale upila jsem jen trochu – neměla jsem tušení, jak dlouho v bažinách zůstaneme.
„Tady našli první chodidlo,“ řekl John po přibližně půl hodině chůze. Pokývl hlavou před sebe k žluté policejní pásce ohraničující cestičku. „Druhé našli asi o půl kilometru dál; třetí pak dva kilometry jižně. Nevíme, jestli nedávná povodeň podemlela hroby nebo jestli těla skončila v řece o něco výš po proudu a sem je donesla voda, ale podle toho, jak rychle voda ustupuje, každou minutou roste pravděpodobnost, že nám odnese všechny důkazy. Musíme ta těla najít.“
A to byl signál pro mě.
Rozepnula jsem si stříbrný náramek s amulety. Kromě amuletů k sobě náramek vázal i mé druhé mentální štíty, které zadržovaly záhrobní esenci, jež se pokaždé snažila přetáhnout mou duši přes propast do země mrtvých.
Přesně přes tu propast, již jsem nyní potřebovala překročit. Jakmile se stříbrný náramek nedotýkal mé pokožky, zvedl se kolem mě vítr – chlad hrobu zatínající drápy do mých osobních štítů. Představila jsem si, jak mé štíty pukají a úponky révy, jež tvořily obrannou hradbu mého nitra, se pomalu rozevírají a na malé štěrbinky tak odhalují mé nitro.
Svět kolem mě ztratil živé barvy a vše pokryla šedavá patina. Mé vidění se zdvojilo, jak jsem viděla zemi mrtvých i svět živých zároveň. V záhrobním zraku stromy ztmavly, popraskaly, zelené listoví zhnědlo a uniformy policistů se proměnily v trouchnivějící cáry. A zpod potrhaných hadrů proděravělých od molů prosvítaly slabou žlutou září jejich duše. Odvrátila jsem se.
Naneštěstí mi otevřené štíty odhalily více než jen zemi mrtvých. Zároveň s ní se otevřelo okno do éterie – roviny, v níž se nachází syrová magie – a kolem mě vířily stuhy v zářivě rudých, jasných modrých i všemožných jiných odstínech barev. Magie se kolem mě svíjela, ale já si syrové energie nevšímala. Neměla být vidět, dokonce ani s otevřenými štíty. Čarodějnice se obvykle do éterické roviny fyzicky nedostanou. To není možné. Nebo by to alespoň možné být nemělo. Ale před několika týdny nastal rudý měsíc a já od té doby byla schopná éterii vidět, a dokonce se v ní pohybovat.
Mít možnost něco udělat neznamená, že bych to udělat měla. Nebo že by to bylo bezpečné.
Nevšímala jsem si barev, svůj zrak jsem soustředila na rozkládající se les a natáhla jsem se k němu svými smysly. Hledala jsem záhrobní esenci, jež vychází ze všech mrtvých těl. A že jich tady v bažinách nebylo málo.
Záhrobní esence mrtvé neznámé se do mě opřela jako studený vítr zarývající se mi do pokožky. A to mi bylo ještě před několika minutami horko. Její ostatky ležely ani ne padesát metrů ode mě, ale já se svými smysly natáhla ještě dál, nevšímala jsem si těl malých zvířat a nedovolila jsem, aby se do mě záhrobní esence vsála. Vyslala jsem své smysly hluboko do nivních lesů.
Nedaleko od místa, kde bylo nalezeno první chodidlo, cesta mizela, bahno rozbředlo a s každým krokem v tmavých vodách se zpod mých holínek ozývaly mlaskavé zvuky. Listoví, zářivě zelené i trouchnivějící zároveň, se před mýma očima rozpadalo v prach a já doufala, že stromům má pozornost nijak neublíží. Jednou se mi povedlo rozbít schody, když má moc prolnula realitu se světem mrtvých.
„Máš něco?“ zeptal se John a přistoupil ke mně.
Jo, našla jsem toho hodně. Většinou malá zvířata. Ta jsme ale nehledali. Odmávla jsem ho a kráčela dál. Voda mi v gumových botách sahala po kolena, jak jsem se pomalu brodila mokřadem. Vlekla jsem nohu přes nohu nejen kvůli vysoké vodě, ale také proto, že jsem se potřebovala plně soustředit na záhrobní esence, které jsem zároveň musela udržet na uzdě, abych omylem nepovolala stín.
Něco… Točila jsem se v malých kruzích, prohledávala jsem bažinu svou myslí, svou mocí. Ano, něco tu bylo. Svou mocí jsem našla tělo, lidské tělo. Muže. A také jsem ucítila ženu. A… dva další muže?
„To není dobré.“
John se zastavil vedle mě. „Něco jsi našla?“
„Těla. A doufám, že se mýlím, ale cítím čtyři různé esence.“
„Čtvrtá oběť?“
Nebyla jsem si jistá, proto jsem neodpověděla. Tak moc ráda bych zavřela oči a soustředila se jen na ta těla, abych mohla zjistit, kde přesně leží, ale v zaplaveném lese jsem se těžko orientovala i s očima otevřenýma. Šla jsem dál, voda mi teď sahala do půli stehen. Uklouzla jsem a jen díky Johnovým pohotovým reflexům jsem nezahučela zadkem do kalné vody.
„Za chvíli budeme moc hluboko,“ řekl John, když jeden ze strážníků, nejmenší ve skupině, ztratil půdu pod nohama a v proudu vody uklouzl. Na poslední chvíli znovu získal rovnováhu.
Zavrtěla jsem hlavou. „Už tam skoro jsme.“ Cítila jsem, že těla leží přímo před námi.
Několik metrů před námi se voda převalovala kolem padlého stromu. Do všech směrů tam trčely kořeny pokryté naplaveninami, takže teď připomínaly spíš obrovskou kopu čehosi. Strom se nevyvrátil z kořenů při současných záplavách – hromada byla porostlá mechem a ze starých kořenů vyrůstaly nové stvoly. Odněkud zpoza stromu vyzařovala nejen záhrobní esence, ale také temná spleť černých kouzel.
Postoupila jsem blíž a prohledávala tu kupu jak svou mocí, tak očima. Pak jsem je spatřila.
„Chodidla.“
„Kde?“ zeptal se John a rozhlížel se.
Ukázala jsem. V dutině u základny stromu byla naskládaná malá hromádka napuchlých a rozkládajících se chodidel. John svraštil obočí a knírek se mu zkroutil k zemi, jak usilovně přemýšlel. Setřel si z čela pot, pak naklonil hlavu na stranu a zmateně se na mě podíval.
Copak on je nevidí? Znovu jsem ukázala, ale neměla jsem rukavice, nechtěla jsem místo kontaminovat. Zjistit, jaký je rozdíl v tom, co vidím já a co vidí on, bylo zhola nemožné vzhledem k tomu, že jsem teď převrácený strom viděla skrze několik rovin reality. Proto jsem utěsnila štíty a stáhla jsem své nitro ze země mrtvých – a ze všech ostatních rovin, jichž jsem se právě dotýkala.
Mé záhrobní vidění vybledlo. Šedá mázdra se ze světa kolem mě stáhla stejně jako víry éterie. A chodidla také zmizela.
Zamrkala jsem, když jsem si náramek se štíty opět připnula na zápěstí. Ve chvíli, kdy stáhnu záhrobní zrak, se mi před očima objeví jen temné obrysy reálného světa – schopnost nahlédnout skrze roviny reality si vybírá svou daň –, ale když jsem zamžourala, byla jsem stále schopná vidět alespoň tu dutinu, v níž jsem chodidla našla. Prázdnou dutinu. Nebo se alespoň prázdná zdála, ale stejně jsem cítila záhrobní esenci a slabý opar temné magie, které mrtvé končetiny vyzařovaly. Esence se mi vsákla do štítů jako ledové pařáty snažící se mi zabořit pod kůži a do mé mysli. Zachvěla jsem se. Ta chodidla tam zcela určitě pořád ležela.
„Johne, máme problém,“ řekla jsem. Odvrátila jsem se a chtěla si strčit ruce do kapes džínů – v čemž mi zabránila gumová kombinéza. Nechala jsem ruce podél boků. Všichni se na mě dívali. „V té dutině leží pěkná hromádka chodidel. Napočítala jsem čtyři a odhadem bych řekla, že jsou všechna levá.“
Jeden z uniformovaných strážníků postoupil vpřed.
Zvedl tenký podlouhlý předmět se skleněnou kapkou na vrcholu. Příruční skener kouzel. Mávl hůlkou nad dutinou. Skleněná špička se rudě rozzářila, což indikovalo zlovolná kouzla, ale zář byla slabá. Skener rozpoznal pouze zbytkové stopy čar.
Strážník se stáhl a zavrtěl hlavou. „Žádné aktivní čáry, pane.“
Nespustila jsem oči z prázdné dutiny. „Pokud nejsou ukrytá čárami, pak je musí zakrývat halicí kouzlo.“
„Do prdele,“ ulevil si John a otočil se na nejbližšího policistu. „Sežeňte mi na telefon někoho z FÚV. Máme tu problém.“
FÚV jako Faeský úřad pro vyšetřování. Halicí kouzlo bylo čistě faeskou magií, což znamenalo, že John právě ztratil svou pravomoc.
Seděla jsem v Johnově policejním autě, jednu nohu zapřenou o přístrojovou desku, druhou jsem nechala viset ven z auta. Nejradši bych z auta vypadla – nebo lépe řečeno, nejradši bych vypadla z tohohle zaplaveného lesa.
Dorazili vyšetřovatelé z FÚV a pocuchali poldům pírka.
Ti na oplátku odmítali vypadnout a snažili se vypadat, že mají plné ruce práce. Já se jen snažila nepřekážet.
V autě na mě ale začínala působit klaustrofobie. Vlastně kdybych měla být sama k sobě upřímná, tak víc než to.
Od událostí za rudého měsíce jsem nedokázala v uzavřených prostorách aut zůstat v klidu a kůže mě svrběla touhou opustit je. Mám takové neodbytné podezření, že to má co do činění s kovem v konstrukcích vozů. Není divu, že si Falin pořídil ten sexy plastový kabriolet.
Při pomyšlení na Falina Andrewse jsem zabloudila pohledem do zpětného zrcátka a spatřila dva agenty FÚV. S Falinem jsem se seznámila před měsícem, kdy pracoval v přestrojení za detektiva oddělení vražd na případu guvernéra Colemana. Ve skutečnosti byl agentem FÚV – a fae – a v průběhu vyšetřování případu skončil v mé posteli. Ale už několik týdnů jsem o něm neslyšela. Jak se dva agenti FÚV, kteří přijeli na Johnovo zavolání, blížili, viděla jsem, že ani jeden nemá dlouhé blond vlasy, ani vypracovanou postavu plavce. Nevím, jestli jsem byla víc vděčná, nebo zklamaná.
„Slečna Craftová?“ K autu přistoupila žena v černém kostýmku ušitém na míru.
Jdeme na to. Přikývla jsem a sundala nohu z přístrojové desky, abych mohla vstát.
„Jsem zvláštní agentka Noriová.“ Ruku nenapřáhla.
„To vy jste našla ostatky v dutině stromu?“
Opět jsem přikývla a vrazila si ruce do kapes. Záhrobní zrak jsem uvolnila už před více než hodinou a vidění se mi vrátilo do normálu, přesto jsem stále lehce mžourala. Prohlédla jsem si agentku Noriovou.
I přes lodičky s tlustými podpatky byla o několik centimetrů menší než já, ale stála rovně a využívala každou píď své výšky. Tmavé vlasy jí spadaly po zádech jako zářivé černé brnění a pronikavé oči měla posazené blízko sebe, což zdůrazňovalo ostré rysy jejího obličeje.
Nebo tedy to, co za svůj obličej vydávala. Coby agentka FÚV pravděpodobně byla fae, ačkoli to nebylo jisté.
Mohli jste se jen dohadovat, jak vypadá pod halicím kouzlem. Mohla bych spustit štíty a zjistit to, ale za prvé je to neslušné a za druhé, což je nejdůležitější, mi oči při průchodu nitra skrze roviny reality září, tudíž by jí došlo, co dělám. Chtěla jsem odtud vypadnout a o potíže jsem zájem neměla.
„Můžete mi vysvětlit, jak jste byla schopna prohlédnout skrze halicí kouzlo?“ položila mi otázku, které jsem se nejvíc obávala. Naštěstí jsem během čekání jen tak nelelkovala. Připravila jsem si odpověď.
„Pomáhala jsem policii najít ostatky… ostatků. Využívala jsem svůj záhrobní zrak. Halicí kouzlo nezakrývá záhrobní esenci vycházející z chodidel.“ Vynechala jsem, že jsem je záhrobním zrakem tak jako tak viděla.
Fae nebývají příliš nadšení z představy, že někdo z pouhých lidí prohlédne skrze jejich halicí kouzla. Přijít o oči můžete i za menší prohřešky.
Stiskla rty a něco si naškrábala do bločku. „Takže vy jste sledovala tu… esenci. Co dál?“
„Sledovala jsem stopu až k místu, odkud esence vycházela. Cítila jsem, že tam leží části těl. Nikdo jiný ta chodidla neviděl, což mi napovědělo, že jsou ukrytá halicím kouzlem.“ To vše byla pravda – jen ne úplná.
Agentka Noriová zavřela pero. „Slečno Craftová, když jste si uvědomila, že jsou ostatky zakryty halicím kouzlem, nenapadlo vás, že by bylo mnohem vhodnější okamžitě informovat FÚV namísto smrtelníků?“
Právě Johna a jeho tým urazila. Naježila jsem se.
V policejním sboru města Nekros mám mnoho přátel.
Jednu ruku jsem si zapřela v bok a pokrčila ramenem.
„Najali si mě.“
„Ano, nuže, jsem si jistá, že oceňují vaši pomoc, slečno Craftová. Vaše služby již nebudou nadále potřeba.“
Otočila se a kráčela pryč. Pod podrážkami lodiček jí křupal štěrk. Několik kroků od auta se na mě přes rameno obrátila. „Uvědomujete si, doufám, že budeme muset vyslechnout všechny nezávislé fae v oblasti.“ Úsměv, který se jí objevil ve tváři, odhalil dvě řady bílých zubů ohraničených zářivě rudými rty, ale nebyl to nijak šťastný úsměv.
Necukla jsem sebou. Teprve nedávno jsem zjistila, že jsem feykin, ale to ona nemohla vědět. Nebo ano? S nuceným úsměvem jsem opáčila: „To předpokládám.“
Opustila malé štěrkové parkoviště, bezpochyby mířila na místo, kde jsem našla tu hromádku chodidel. Otočila jsem se, abych se posadila zpátky do auta, když jsem koutkem oka zahlédla mezi stromy pohyb. Zrak se mi plně zotavil, takže jsem jasně viděla pohybující se postavu, podle všeho mužskou a hrající všemi barvami.
Ale jak se postava blížila, uvědomila jsem si, že muž to opravdu je, jen ne lidský, ale faeský.
Hrbil se, plížil se ke mně na šlachovitých nohou, které vůbec nenarovnával. I ohnutý byl ale vyšší než já – a já nejsem zrovna trpaslík. Měl lidské rysy, ale lehce rozmazané. Tmavé široké oči měl propadlé, ale ne nemocí.
Jeho světlá pokožka měla barvu moučných červů, jako by nikdy nebyl vystaven dennímu světlu, a orlí nos mu čněl z tváře na délku lidské dlaně, téměř překrýval úzké rty a vystrčenou bradu.
Dokonce i nyní, sedmdesát let po Magickém probuzení, bylo poměrně vzácné vídat fae bez halicího kouzla. Fae vyšli zpoza svých houbových domečků, jak to někteří nazývají, protože se ztráceli z paměti lidstva, a tedy i ze světa. Potřebovali, aby v ně lidé věřili a díky tomu se udrželi v naší realitě, ale kromě faeských celebrit a politiků lidé povětšinou viděli nezahaleného fae jen při estrádních představeních, která se točila kolem rozdílností ve faeských podobách. Většina klubů s takovýmihle show byla jen o něco málo lepší než obyčejné pasti na turisty.
Ohlédla jsem se. Na druhé straně parkoviště postávali dva důstojníci u dodávky, odkud dočasně řídili vyšetřování případu. No, alespoň že tu nejsem úplně sama. Samozřejmě to, že cizí fae vypadal děsivě a objevil se poblíž místa, kde jsme našli chodidla zamaskovaná halicím kouzlem, z něj ještě nedělalo viníka. Podezřelého možná. A pravděpodobně i svědka.
„Mohu vám pomoci?“ křikla jsem otázku hlasitěji, než bylo potřeba, ale chtěla jsem si být jistá, že mě policisté uslyší. Možná budou chtít fae vyslechnout.
Fae se zarazil, pak vyrazil vpřed, až z něj zůstala jen rozmazaná šmouha. Dřív než mé srdce mohlo odbít jediný hlasitý poplašený úder, překonal fae vzdálenost od kraje parkoviště po Johnovo auto. Poldové křičeli něco, čemu jsem přes hučení v uších nerozuměla.
„Mohu vám pomoci?“ zeptala jsem se znovu a neodvažovala jsem se odtrhnout oči od někoho, kdo se dokázal pohybovat tak rychle. Pomalu, pomaličku jsem ustoupila o krok, pak o další.
„Jsi úplně pitomá?“ zeptal se, úzké rty při té větě odhalily špičaté zuby.
Zamrkala jsem. Překvapil mě, ale ne tou urážkou nebo výhrůžným výrazem. Ne, to zvuk jeho hlasu mě šokoval. Z té hubené, podivně zkroucené postavy vycházel sytý, hluboký baryton, díky němuž i vzteklá otázka zněla jako píseň. Měl hlas, který podle starých báchorek dokázal vytáhnout děti a mladé ženy z postelí. Naneštěstí většina z těch příběhů nekončila zrovna nejšťastněji.
„Nevím, co tím myslíte,“ řekla jsem a ustoupila o další krok. Z protější strany parkoviště se ozvaly první kroky mířící mým směrem. Byly blízko. Ale možná ne dost blízko.
„Ta chodidla byla schovaná z dobrého důvodu.“ Fae do mě zapíchl pohled a přimhouřil oči. „Je to tvoje vina.
Budeš svých činů litovat,“ řekl. A pak, když se k nám policisté příliš přiblížili, se otočil, rozběhl se zpátky a zmizel mezi stromy.
AUTORKA: KALAYNA PRICE
Americká spisovatelka Kalayna Price se narodila 23. února 1982 v městě Columbia v Jižní Karolíně, kde vystudovala střední školu a v roce 2005 promovala na tamní univerzitě v oboru studiové tvorby a malby. Kalayna byla už od dětství snílkem. V deseti letech vyrabovala otcovu knihovnu s fantasy romány a tehdy se také zamilovala do hrdinské fantasy plné mýtických ras. Více ji to ovšem táhlo ke stvořením potulujícím se nocí. Dnes je Kalayna autorkou dvou temných urban fantasy sérií.
Prozatím třídílná série o Alex Craftové představuje čtenářům nájemné „magické“ očko, soukromou vyšetřovatelku s nadpřirozenou schopností mluvit s mrtvými, která pomáhá policii v městě Nekros řešit kriminální případy a má věčně hluboko do kapsy. V honbě za nebezpečným zabijákem jí sekunduje sama Smrt v podobě sexy a svůdného muže a tajuplný policista, který také skrývá nejedno tajemství.
Inspiraci ke svým příběhům čerpá Kalayna ze světa kolem ní, svého studia starodávných mytologií a četby klasického folkloru. V jejích příbězích nenajdeme jen prvky fantasy, ale také zdravou porci akce, špetku romance, kapku hrůzy, ždibet humoru a řádnou dávku tajemství a záhad. Její romány byly přeloženy do několika světových jazyků a jsou k dostání (či velmi brzy budou) nejen v USA a nyní v České republice, ale také v Británii, Austrálii, na Novém Zélandu, ve Francii, Polsku, Rusku a Německu.
Zdroj informací a obrázků: Baronet.cz, GoodReads.com
