UKÁZKA: Krásná katastrofa

Nakladatelství Fortuna Libri vydává román, který se umístil na žebříčku bestsellerů v New York Times. Tento skvěle napsaný napínavý příběh dvou mladých lidí – Abby aTravise, zarezonoval mezi čtenáři na celém světě a stal se i mezinárodním bestsellerem.

KRÁSNÁ KATASTROFA (JAMIE MCGUIRE)

Originální název: Beautiful Disaster
Série: Krásná katastrofa 1
Rozměry: 140 x 210 mm
Rozsah: 376 stran
Překladatel: Jana Pacnerová
Nakladatel: Fortuna Libri

Anotace: Ona nepije ani nenadává a ve skříni má spoustu seriózních svetříků. Abby věří, že si dokázala vybudovat dostatečnou vzdálenost mezi sebou a svou temnou minulostí, ale když se svou nejlepší kamarádkou dorazí na univerzitu, její cestu k novému začátku zkříží rebel a polykač holek na jednu noc, Travis Madox. Urostlý, potetovaný hezoun je to poslední, co Abby potřebuje…

On tráví noci vyděláváním peněz na zakázaných zápasech a holky střídá častěji než ponožky. Do Abbyina života se vetře trikem – nabídne jí sázku, že měsíc vydrží bez sexu – když ona s ním ten měsíc bude bydlet. Ať tak či onak, Travis netuší, do jak těžkého zápasu se pustil.

Ukázka z knihy

„Stoprocentně na tebe civí,“ zašeptala America a zaklonila se, aby viděla na druhý konec třídy.

„Přestaň tam koukat, truhlíku, uvidí tě.“

America se usmála a zamávala. „Už mě viděl. Pořád civí.“

Okamžik jsem váhala a pak jsem konečně sebrala dost odvahy, abych se podívala směrem k němu. Parker koukal přímo na mě a usmíval se od ucha k uchu.

Opětovala jsem jeho úsměv a pak předstírala, že něco píšu na laptopu.

„Pořád civí?“ zašeptala jsem.

„Jo,“ zachichotala se.

Po přednášce mě Parker zastavil na chodbě.

„Nezapomeň na ten mejdan tenhle víkend.“

„Nezapomenu,“ řekla jsem a snažila se nemrkat řasami ani neprovádět jiné pošetilosti.

America a já jsme se vydaly přes trávník do jídelny, kde jsme měly s Travisem a Shepleym schůzku na oběd. Ještě pořád se smála Parkerovi, když dorazili Shepley a Travis.

„Ahoj, zlato,“ řekla America a políbila svého přítele rovnouna ústa.

„Čemu se tak smějete?“ zeptal se Shepley.

„No, jeden kluk ve třídě na Abby celou hodinu koukal. Nespustil z ní oči. Bylo to kouzelný.“

„Pokud koukal na Abby,“ mrkl Shepley.

„Kdo to byl?“ zatvářil se Travis.

Upravila jsem si batůžek, což Travise přimělo, aby mi ho stáhl z ramen a podržel. Zavrtěla jsem hlavou. „Mera má vidiny.“

„Abby! Ty lhářko prolhaná! Byl to Parker Hayes a bylo to moc okatý. Ten kluk prakticky slintal.“

Travisův výraz se zkřivil znechucením. „Parker Hayes?“

Shepley zatahal Ameriku za ruku. „Jdeme na oběd. Dopřejete si dnes skvělou zdejší kuchyni, milostivá?“

America ho místo odpovědi znovu políbila a Travis a já jsme je následovali. Položila jsem si podnos mezi Ameriku a Finche, ale Travis si nesedl naproti mně jako obyčejně. Místo toho se posadil o pár míst dál. Tehdy jsem si uvědomila, že cestou do jídelny moc nemluvil.

„Není ti nic, Trave?“ zeptala jsem se.

„Mně? Ne, proč?“ vyhladil tvář.

„Jsi jen nějaký zamlklý.“

Ke stolu přišlo několik členů fotbalového týmu a s hlasitým smíchem se usadilo. Travis se tvářil trochu dotčeně a postrkoval jídlo po talíři.

Chris Jenks hodil Travisovi na talíř hranolek. „Co je, Trave? Prý jsi přefik Tinu Martinovou. Dneska vláčela tvoje jméno bahnem.“

„Drž hubu, Jenksi,“ řekl Travis a neodtrhl pohled od jídla.

Naklonila jsem se tak, aby osmahlý obr sedící před Travisem zaznamenal můj zuřivě zamračený výraz v plné síle. „Nech toho, Chrisi.“

Travis do mě zabodl pohled. „Já se o sebe umím postarat sám, Abby.“

„Promiň, já…“

„Nechci, aby ses omlouvala. Nechci od tebe nic,“ odsekl, odstrčil se od stolu a vyrazil ze dveří.

Finch na mě pohlédl se zdviženým obočím. „Jejda. Co to bylo?“

Nabodla jsem vidličkou bramborovou kroketu a zafuněla.

„Nevím.“

Shepley mě poplácal po zádech. „Ty za to nemůžeš, Abby.“

„Zase to na něj přišlo,“ dodala America.

„Co na něj přišlo?“ zeptala jsem se.

Shepley pokrčil rameny a soustředil se na svůj talíř. „Už bys měla vědět, že když se chceš kamarádit s Travisem, chce to trpělivost a toleranci. On je vesmír sám pro sebe.“

Potřásla jsem hlavou. „Takového Travise vidí všichni ostatní… já znám jiného Travise.“

Shepley se předklonil. „Není v tom žádný rozdíl. Prostě se musíš nechat unášet proudem.“

Po škole jsem jela s Amerikou do bytu a zjistila, že Travisova motorka zmizela. Šla jsem do jeho pokoje, stočila se do klubíčka na posteli a opřela si hlavu o paži. Ráno byl Travis v pořádku.

I když jsme spolu trávili hodně času, nemohla jsem uvěřit, že bych si nevšimla, že ho něco trápí. Nejen to, rozčilovalo mě, že America zřejmě ví, co se děje, a já ne.

Dech se mi zklidnil a oči ztěžkly a zanedlouho jsem usnula.

Když jsem znovu otevřela oči, byla už za oknem tma. Chodbou z obývacího pokoje ke mně doléhaly hlasy, včetně Travisova hlubokého tónu. Vyplížila jsem se na chodbu a pak ztuhla, když jsem uslyšela své jméno.

„Abby to chápe, Trave. Nerozčiluj se,“ řekl Shepley.

„Už spolu jdete na mejdan dvojic. Proč bys ji nemohl někam pozvat?“ zeptala se America.

Ztuhla jsem, čekala na odpověď. „Já s ní nechci chodit, já s ní jen chci být. Ona je… jiná.“

„Jak jiná?“ zeptala se America podrážděně.

„Nedá si ode mě nic nakecat, to je osvěžující. Sama jsi to říkala, Mero. Nejsem její typ. Akorát to s námi není… takové.“

„Máš k jejímu typu blíž, než tušíš,“ prohlásila America.

Co nejtišeji jsem zacouvala, a když mi prkna podlahy zavrzala pod bosýma nohama, natáhla jsem se, zavřela hlasitě dveře Travisovy ložnice a pak prošla chodbou.

„Ahoj, Abby,“ zaculila se America. „Jak sis zdřímla?“

„Byla jsem mimo pět hodin. To je spíš kóma než zdřímnutí.“

Travis na mě okamžik zíral, a když jsem se na něj usmála, přistoupil rovnou ke mně, popadl mě za ruku a odtáhl chodbou do své ložnice. Zavřel dveře a já cítila, jak mi srdce buší v hrudi a připravovala jsem se, že řekne ještě něco, čím zdrtí moje ego.

Stáhl obočí. „Moc se omlouvám, Holu. Byl jsem k tobě prve hnusnej.“

Trochu jsem se uvolnila, protože jsem v jeho očích viděla lítost.

„Nevěděla jsem, že jsi na mě naštvanej.“

„Nebyl jsem naštvanej. Jen mám blbej zvyk vyjíždět na ty, který mám rád. Je to pěkně blbá výmluva, já vím, ale fakt mě to mrzí,“ vzal mě do náručí.

Přitiskla jsem si tvář k jeho hrudi, uvelebila se. „Co tě naštvalo?“

„To není důležitý. Jediný, co mi dělá starosti, jsi ty.“

Zaklonila jsem se a vzhlédla k němu. „Tvoje záchvaty vzteku klidně zvládnu.“

Několik vteřin přejížděl pohledem mou tvář, pak se pousmál.

„Nevím, proč mě snášíš, a nevím, co bych dělal, kdybys mě nesnášela.“

Ucítila jsem z jeho dechu směs cigaret a mentolu a při pohledu na jeho rty moje tělo zareagovalo na to, jak jsme si byli blízko. Travisův výraz se změnil a dech se mu zadrhl – taky si toho všiml.

Pomaličku se ke mně nakláněl a pak jsme oba nadskočili, když mu zazvonil mobil. Vzdychl, vytáhl ho z kapsy.

„Jo. Hoffman? Ježíšmarjá – no jo. To bude lehko vydělaná tisícovka. Jefferson?“ Podíval se na mě a mrkl. „Budeme tam.“

Ukončil hovor a vzal mě za ruku. „Pojď se mnou.“ Táhl mě chodbou.

„To byl Adam,“ řekl Shepleymu. „Brady Hoffman bude za devadesát minut v Jeffersonu.“

Shepley kývl, vstal a vylovil z kapsy mobil. Rychle vyťukal informaci a odeslal textovky těm, kteří věděli o Kruhu. Těch asi deset členů pošle textovku dalším deseti členům ze svého seznamu a tak dále, až všichni budou přesně vědět, ve kterém ringu se zápas bude konat.

„Už jdeme,“ usmála se America. „Měly bychom se upravit!“

Vzduch v bytě byl napjatý a bujarý současně. Travise jako by to postihlo nejmíň, navlékal si bagančata a bílé tílko, jako by se chystal skočit pro něco do krámu.

America mě vedla chodbou do Travisovy ložnice a mračila se. „Musíš se převléct, Abby. V tomhle na ten zápas jít nemůžeš.“

„Posledně jsem měla na sobě praštěnej svetřík a nic jsi neříkala!“ protestovala jsem.

„Posledně jsem nečekala, že půjdeš. Na,“ házela po mně oblečení, „obleč si tohle.“

„V tomhle nepůjdu!“

„Jdeme!“ volal Shepley z obýváku.

„Honem!“ vyštěkla na mě America a rozběhla se do Shepleyho pokoje.

Navlékla jsem si žlutý top s ramínky a hlubokým výstřihem a těsně přiléhavé bokové džíny, co po mně America prve hodila, a pak jsem si obula lodičky na vysokých podpatcích, prohrábla si vlasy kartáčem a vyrazila na chodbu. America vyšla ze svého pokoje v krátkých, zelených šatičkách a stejných lodičkách s vysokánskými podpatky, a když jsme zahnuly za roh, Travis a Shepley už stáli u dveří.

Travisovi spadla brada. „No sakra, to ne. Chceš mě mít na svědomí? Musíš se převléct, Holu.“

„Cože?“ podívala jsem se po sobě.

America si založila ruce v bok. „Sluší jí to, Trave, dej jí pokoj!“

Travis mě vzal za ruku a vedl chodbou. „Vezmi si tričko… a nějaký tenisky. Něco pohodlnýho.“

„Cože? Proč?“

„Protože jinak se budu starat víc o to, kdo ti v tom tričku okukuje kozy, než o Hoffmana,“ zastavil se u svých dveří.

„Měla jsem dojem, žes říkal, že kašleš na to, co si kdo myslí?“

„Tohle je jinej scénář, Holubičko.“ Travis se podíval na můj hrudník a pak na mě. „Tohle si na zápas vzít nemůžeš, takže prosím… jen… prosím tě, převleč se,“ vykoktal, strčil mě do pokoje a zavřel za mnou.

„Travisi!“ zaječela jsem. Odkopla jsem jehly a vjela nohama do conversek. Pak jsem stáhla top s ramínky a mrštila jím přes místnost. První bavlněné tričko, co mi padlo do ruky, jsem si navlékla přes hlavu a pak vyběhla na chodbu, zastavila jsem se až ve dveřích.

„Je to lepší?“ zasupěla jsem a stahovala si vlasy do ohonu.

„Ano!“ řekl Travis s úlevou. „Jdeme!“

Řítili jsme se na parkoviště. Naskočila jsem na zadní sedadlo Travisova motocyklu, Travis nastartoval a prudce vyrazil, letěli jsme po silnici ke koleji. Nedočkavě jsem ho tiskla v pase – nadšení z toho, že někam vyrážíme, mi vehnalo do žil příval adrenalinu.

Travis přejel obrubník, zaparkoval motocykl ve tmě za budovou Jeffersonovy fakulty liberálního umění. Pošoupl si sluneční brýle na temeno hlavy, pak mě popadl za ruku a s úsměvem táhl k zadnímu vchodu do budovy. Zastavil se u otevřeného okna těsně nad zemí.

Vytřeštila jsem oči, když mi to došlo. „To si děláš legraci.“

Travis se usmál. „Tohle je VIP vchod. Měla bys vidět, jak se dostávají dovnitř všichni ostatní.“

Potřásla jsem hlavou, zatímco on sunul nohy do okna a pak zmizel. Sklonila jsem se a zavolala do neznáma: „Travisi!“

„Tady dole, Holu. Jen prostrč nejdřív nohy, chytím tě.“

„To ses sakra zbláznil, jestli myslíš, že budu skákat do tmy!“

„Chytnu tě! Slibuju! Tak už hejbni zadkem!“

Vzdychla jsem, sáhla si rukou na čelo. „Tohle je šílenství!“

Sedla jsem si a pak se sunula dopředu, až se mi půlka těla houpala ve tmě. Otočila jsem se na břicho a natáhla špičky, šátrala po podlaze. Čekala jsem, až se moje nohy dotknou Travisovy ruky, ale ztratila jsem rovnováhu, vykvikla a spadla dozadu. Nějaké ruce mě chytily a uslyšela jsem ve tmě Travisův hlas.

„Padáš jako holka,“ chechtal se.

Postavil mě na zem a pak mě vlekl hlouběji do tmy. Po deseti krocích jsem uslyšela známé vyřvávání čísel a jmen a pak se v místnosti rozsvítilo. V koutě stála lucerna, která ozařovala okolí právě tolik, abych rozeznala Travisovu tvář.

„Co tady děláme?“

„Čekáme. Adam musí odbýt ty svoje špílce, než tam vlezu.“

Ošívala jsem se. „Mám tady čekat, nebo mám jít dovnitř? Kam půjdu, až začne zápas? Kde jsou Shep a Mera?“

„Šli jinudy. Jen pojď za mnou. Samotnou tě mezi ty žraloky nepošlu. Drž se u Adama, ten se postará, aby tě neušlapali. Nemůžu tě hlídat a současně kolem sebe mlátit.“

„Neušlapali?“

„Dneska tady bude víc lidí. Brady Hoffman je ze Státní. Mají tam vlastní Kruh. Budou tady lidi od nás i od nich, takže tu bude dost blázinec.“

„Jsi nervózní?“ zeptala jsem se.

Usmál se na mě. „Ne. Ale ty vypadáš trochu nervózně.“

---

AUTORKA: JAMIE MCGUIRE

Jamie McGuire žije a píše v městečku Enid v Oklahomě. S manželem Jeffem, který je skutečný kovboj, vlastní dvanáctihektarovou farmu, na níž chovají čtyři koně, čtyři psy a kočku.

Je autorkou série Providence, která se stala bestsellerem mezi elektronickými publikacemi, absolventkou oboru aplikovaných přírodních věd v radiografii na Northern Oklahoma College a matkou třech dětí.

Zdroj informací a obrázků: FortunaLibri.cz, GoodReads.com