Agentura: Lovci lebek – 4.část

V pořadí již čvtrá část Lovců lebek. Užijte si čtení a pokud i vy chcete ovlivnit vývoj této internetové povídky, neváhejte hlasovat!

Na chodníku před domem ležela rozbitá starožitná čínská váza. Niall ji velice dobře znal, protože ještě před pár dny stála na konferenčním stolku vedle jeho velké plazmové televize. Na původním místě vypadala podstatně lépe.

Niall se zamračil a vzhlédl od střepů k jeho bytu ve čtvrtém patře. Okna byla sice zavřená, ale prázdné kelímky na parapetech mu prozradily všechno, co potřeboval vědět. Se zavrčením se vydal dovnitř, ignorujíc napůl zaschlou skvrnu moči, která se rýsovala na šedé omítce vedle vstupu.

Na tohle neměl sílu. Trvalo mu celou věčnost, než se z toho nejodlehlejšího koutu Skotska konečně dostal domů. Cesta to byla dlouhá a namáhavá a stála ho veškeré zbytky nervů. Chtěl jen zapadnout do postele a hodit za hlavu veškeré události posledních několika dnů. Teď bylo zřejmé, že jeho prostý plán bude muset počkat. Jeho plnou pozornost si totiž vyžadovala jedna mladá dáma, která akutně potřebovala další kázání.

Tohle rozhodně nebylo přivítání, v jaké doufal.

A věci šly jen od desíti k pěti.

Ještě nedošel ani ke schodišti, když se mu za zády ozvalo zaskřípání otevírajících dveří.

„Pane Kapitáne!“

Niall tiše zaklel a s tak nevinným úsměvem, jakého jen muž jeho vzezření a pověsti mohl dosáhnout, se otočil za skřehotavým hlasem. Marge Gilmorová, zdejší domovnice, byla stará, seschlá žena, která nejspíš pamatovala i vládu Theodora Roosevelta, a byla příliš senilní, než aby dokázala pochopit, že kapitán byla Niallova vojenská hodnost a ne jeho jméno. Teď se opírala o rám dveří, na sobě jako obvykle vybledlou noční košili a růžovou koupací čapku, rty nespokojeně našpulené. Niallovi připomínala jeho dávno zesnulou babičku, která ho jako chlapce štípávala do tváří a on ji za to z duše nesnášel.

„Paní Gilmorová, rád vás zase vidím. Vypadáte dobře.“ Skoro jako na umření.

Lichotky jakoby k jejím uším vůbec nedolehly. Zakabonila se ještě o trochu víc a přihodila i nakvašené podupávání nohou. „Čekala jsem na vás.“

O tom Niall nepochyboval. Stalo se nepsaným zvykem, že pokaždé, když vkročil do domu, vyletěla ze svého bytu jak čertík z krabičky, připravená si postěžovat. Musela nonstop vysedávat za dveřmi a trpělivě vyčkávat jeho návratu, protože jinak si to Niall nedokázal vysvětlit.

„Tohle už přesahuje veškeré meze, pane Kapitáne.“

„Copak se stalo tentokrát?“ zeptal se Niall trpělivě. Ve skutečnosti ho to ani v nejmenším nezajímalo, ale pokud se jí chtěl zbavit ještě v tomhle století zbavit, aniž by jí zlomil vaz, vyslechnout si její stížnosti byla jediná možnost.

„Ta vaše holka…“

„Haley,“ doplnil ji.

„Je to pěkné kvítko, to vám tedy povím. Před vámi se tváří jako slušné děvče, ale jen co vytáhnete paty, začnou se dít věci.“ Zatvářila se naprosto otřeseně. „Pozvala si přátele!“

Její odhalení bylo tak šokující, že z něj Niall div neomdlel. Protože žádná patnáctiletá holka v dějinách lidstva ještě nikdy neuspořádala večírek, když ji její rodiče či opatrovníci nechali na pár dní bez dozoru.

Přinejmenším dům ještě pořád stál, to bylo rozhodně velké plus.

Potlačil nutkání protočit oči.

„To není nezákonné,“ připomněl jí suše. Tohle nebyl dobrý den na dohadování se s pomatenou starou paprikou. Začínal ztrácet trpělivost.

„Dělali hrozný randál. Sousedé si stěžovali.“

„Promluvím si s ní.“

Když se jednou rozjela, vůbec ho nevnímala. „Jestli se to bude ještě opakovat, budu muset zavolat policii. Takové věci ve svém domě prostě nestrpím.“

„Ujišťuji vás, že nic podobného už se nestane. Na to osobně dohlédnu,“ konejšil ji pevným, nekompromisním hlasem. Stálo ho veškeré sebeovládání, aby ji na místě neposlal do háje. „Nemáte se čeho bát. A teď, jestli už je to všechno… Mám nějakou práci.“

Nečekal, co odpoví, a rozběhl se po schodech nahoru. Její skřípavý hlas se za ním nesl ještě další dvě patra. Nepochyboval, že až na něj příště vyskočí, jeho úprk mu řádně vytmaví. Pro teď mu to ale bylo jedno. Pro trochu klidu a pokoje by prodal i ledvinu.

Když konečně stanul na prahu svého bytu, unikla mu tlumená nadávka. Stav, v jakém se jeho skromný příbytek nacházel, rozhodně neodpovídal stavu, v jakém ho zanechal. Spíš to vypadalo, jakoby tam vybuchl zbloudilý granát. Podlaha byla pokrytá souvislou vrstvou odpadků, pouze sem tam narušenou skvrnami neurčitého původu. Polovina nábytku byla na špatném místě, ta druhá vypadala, jakoby na ní večeřelo stádo prasat. Všude se povalovaly plastové kelímky s rozdílným množství zbylých tekutin. Na jednu ze stěn někdo červenou rtěnkou nakreslil neslušný obrázek.

Ve vzduchu visel ostrý zápach zvratků podtržený vůní alkoholu.

„Haley Jessico Oliverová!“ zařval a zabouchl za sebou dveře. Nikdy to oslovování celým jménem nechápal, ale když Haley jako malá něco provedla, její otec to tak dělával, jakoby to situaci snad přidalo na vážnosti. Tohle Niallovi připadalo jako vhodná chvíle, kdy s něčím takovým vyrukovat. „Okamžitě sem naklusej, mladá dámo. Dlužíš mi vysvětlení!“

„A mělo by být sakra dobré,“ zamručel si pro sebe. Když Pablo, Haleyin otec a jeho nejlepší přítel a parťák z armády i Agentury, zemřel, a ona neměla, kam jít, bez zaváhání si ji vzal k sobě. Staral se o ni už téměř tři roky a ani jednou svého rozhodnutí ujmout se jí nezalitoval. Většinu času byl rád, že mu dělala společnost, že se měl ke komu vracet. Chvíle, jako byla tahle, ho ale jen utvrzovaly v názoru, že vlastní děti si nikdy nepořídí. Nebyly nic víc než jen bezedné zdroje problémů a obav.

Přešel místnost a doširoka otevřel zaplivané okno, aby do místnosti pustil aspoň trochu čerstvého vzduchu. Pachy, které se tu mísily, mu vyprávěly příběh, který ani trochu netoužil slyšet.

„Haley!“ zavolal znovu, tentokrát ještě o něco důrazněji, když se mu nedostalo sebemenší reakce. „Nenuť mě si tam pro tebe dojít!“

Tlumené šourání nohou po koberci mu potvrdilo, že se jeho výhružka neminula účinkem. V očekávání blížícího se konfliktu si založil ruce na prsou. Měl Haley rád jako svoji vlastní a normálně jí nechával tolik svobody, že se jí z ní muselo dělat špatně, ale co bylo moc, to bylo příliš.

„Nialle…“ ozvalo se mu za zády slabě, téměř vyděšeně.

Zhluboka se nadechl a napočítal do deseti, aby se aspoň trochu uklidnil. Nechtěl, aby se ho bála. Moc to nepomohlo. Nasadil tedy alespoň svůj nejlepší pokerový výraz a otočil se k ní.

Veškeré výtky a nadávky mu zamrzly na jazyku.

Drobná, snědá dívka, která se vytrácela ze svého pokoje, vypadala, že by ji zlomil i sebemenší závan větru. Černé, kudrnaté vlasy jí trčely do všech stran, tmavé oči vzdálené a zastřené. Z nosu jí tekla krev a rytmicky odkapávala na koberec.

„Já…“ Zakymácela se a zbledla.

„Haley!“

Přiskočil k ní právě včas, aby zachytil její bezvládné tělo.

---

Hlasování

[poll id=“5″]