Agentura: Lovci lebek – 2.část

Týden se s týdnem sešel, hlasování bylo ukončeno a my Vám dnes s radostí přinášíme druhou část internetové povídky Lovci lebek, jejíž vývoj jste si sami zvolili. Přejeme příjemné počtení.

Niall dřepěl nad bezvědomým Čapkou a počtvrté kontroloval, že stvůru k převozu dobře zabezpečil. Na to, že do něj napumpoval takové množství drog, že by to na týden skolilo i koně, vůbec nehleděl. Další chyby už nebyl ochotný riskovat.

Stačilo, že jedna na něj ještě pořád zírala z kouta.

Při tom pomyšlení podvědomě zatřásl hlavou. Nechápal, co ho k tomu rozhodnutí vedlo. Nikdy předtím neměl problém dovést svůj úkol až do konce, nehledě na to, jak kontroverzní mohl být. Jeho svědomí zůstalo pohřbené někde v iráckých pouštích. I tentokrát byl odhodlaný udělat, co se od něj očekávalo.

Ale když k němu zvedla velké oči plné úděsu a bolestivého pochopení, něco v něm se zlomilo. Hlavou mu v rychlém sledu proběhla směsice rozmazaných obrazů, napůl zapomenutých vzpomínek. Byly krvavé a temné, plné utrpení. Dívčin odevzdaný výraz mu připomněl dávné hříchy. Hříchy, ze kterých se stále marně snažil vykoupit.

Jestli tohle měla být cesta k jeho spasení, budiž. Ušetří ji.

Ruka mu ochable padla k pasu.

Místo aby jí zasadil jednu mezi oči, hodil po ní zbytky obvazu, který sám před chvílí použil k ošetření svých ranění.

Dívka překvapeně zamrkala. Zdála se být upřímně šokovaná.

„Nezabijete mě?“ špitla sotva slyšitelně.

„Ne.“

„Proč ne?“

Byla to nanejvýš pitomá otázka a ty Niall neměl ani trochu rád. Přinutil se zůstat ledově klidný. „Rozmyslel jsem si to.“

Přeměřila ho zkoumavým pohledem, jakoby se z jeho tváře snažila vyčíst, jestli mluvil pravdu. Niall si byl jistý, že jeho obličej neprozrazoval vůbec nic, snad jen, že se příliš často pral. Jeho hákovitý nos byl zkřivený častými zlomeninami a pod jedním z oříškově hnědých očí mu stále zářila barevná modřina, pozůstatek minulého lovu.

Zřejmě objevila něco, co ji uklidnilo, protože napjetí v dívčině těle nakonec přece jen povolilo. Nejistě se na něj usmála. „Děkuju.“

Niall se od ní se zabručením odvrátil. O její vděčnost nestál. Chtěl odsud jen co nejrychleji vypadnout a už na ni nikdy nepomyslet.

Nijak mu to neulehčovala.

„Máte nějakou desinfekci?“

„Vypadám jako zdravotní sestra?“

Než mohla cokoli odpovědět, přistoupil k ní a navzdory svým předchozím slovům vydoloval z černých vojenských kapsáčů sáček s jasně zelenými listy. Neměl sebemenší tušení, co za rostlinu to bylo, jen že zatraceně dobře fungovala. Práce v Agentuře měla jednu výhodu – mnoho vás naučila. Léčivé byliny sice nikdy nebyly jeho silnou stránkou, ale pár věcí pochytil.

„Tady.“

„Co je to?“

„Uleví ti to od bolesti.“

„Ale co je to?“

V duchu zaúpěl. Začínal litovat, že ji nezabil. „Chceš pomoc, nebo ne?“

Nespokojeně našpulila pusu. Niallovo ultimátum se jí očividně vůbec nelíbilo, ale nakonec na něj přistoupila. „Prosím.“

Bez dalšího otálení k ní poklekl a dal se do ošetřování, svižně a precizně. Většinou se staral jen o vlastní zranění a tam hrál čas hlavní roli. Naučil se konat velice rychle.

Sotva lístky přiložil na kousance na její ruce a zajistil je obvazem, dívčin obličej zaplavila úleva.

„To je mnohem lepší. Děkuji.“

To slovo už mu začínalo lézt na nervy. Zvedl se a vrátil se k Čapkovi, aby posbíral svoje vybavení.

Celou dobu na zádech cítil její zvědavý pohled.

„Kdo jste?“

Ani se neohlédl. „Do toho ti nic není.“

„Zachránil jste mi život.“

„Tak mě nenuť toho litovat.“

Nepoznala by výhružku, ani kdyby ji kopla do obličeje. Byla buď příliš pitomá, nebo naivní. Niall si nebyl jistý, co z toho by bylo lepší.

„Já jsem Meredith Přátelé mi říkají Merry.“

„A mně je to fuk.“

Nepotřeboval ji vidět, aby poznal, že se zamračila. Díky své pěkné tvářičce musela vypadat jako malé dítě, co se vzteká, když si s ním odmítáte hrát. „Nemusíte být tak protivný.“

„Můžu si dělat, co chci,“ ušklíbl se. Demonstrativně poklepal na SIG Sauer připevněný k jeho stehnu. „Jsem tu jediný, kdo má zbraň.“

Trochu zbledla, ale ve tváři se jí usadil odhodlaný výraz. „Nezabijete mě,“ řekla přesvědčeně. „Měl jste možnost a neudělal jste to.“

„Pořád ještě můžu změnit názor,“ zavrčel a přehodil si Čapku přes rameno. Už ji měl tak akorát dost. Nastal čas říct sbohem. Dřív, než svoji chybu napraví a pošle ji ke všem svatým.

Vykročil k východu.

Neušel ani dva kroky, když ho její křik zastavil.

„Nenechávejte mě tu, prosím!“ Zněla naprosto zoufale. Niall by se vsadil, že se jí po tvářích rozkutálely slzy děsu. Zřejmě konečně pochopila, že šlo do tuhého a že tohle nebyla jen jedna z těch připitoměných počítačových her, kterými si její vrstevníci s oblibou vymývali mozek. „Já… omlouvám se. Už se vás nebudu na nic vyptávat. Jen mě tu, prosím, nenechávejte.“

Měl sto chutí její prosbu ignorovat a pokračovat v cestě, jakoby vůbec nic neslyšel. Jakoby ani neexistovala. Ale ta stejná nevysvětlitelná síla, která mu předtím nedovolila ji zabít, ho teď nenechala odejít. Přestože se o její zranění více méně postaral, věděl, že by to sama nezvládla. Vypadala jako ten druh dívky, která potřebuje svého rytíře na bílém koni dvacet čtyři hodin denně. Křehká víla, která se zlomí při prvním škobrtnutí.

Vrátil se k ní s odevzdaným výrazem ve tváři. Co to s ním sakra bylo? „Můžeš chodit?“

„Myslím, že ano.“

Za doprovodu bolestivých stenů jí pomohl na nohy. Opatrně ji podepřel. Voněla čerstvou krví.

Kdysi dávno by ho to možná nějak ovlivnilo. Teď ho to nechávalo dokonale chladným.

„Vypadneme odsud,“ zavelel. Už se nemohl dočkat, až se té otravné holky, konečně zbaví. Možná potom bude schopný znovu nalézt svého pokoje.

---

Hlasování

[poll id=“4″]