Fantasy trilogie Kroniky Havranů vrcholí divokou honičkou… Nakladatelství FANTOM Print přichází se závěrečným dílem Kroniky Havranů. Akčních, temných fantasy ve stylu Cookovy Černé legie u nás příliš nevychází a proto je každá taková kniha čtenáři vítána. Barclayova trilogie Kroniky Havranů pak splňuje vše, co se od ní očekává: krvavými řežbami počínaje a temnými kouzly konče. O partě cynických a drsných válečníků, kteří musejí sami čelit absolutnímu zlu, nemluvě.
DÍTĚ NOCI (JAMES BARCLAY)
Svět Balaia se zmítá v brutálním válečném konfliktu, který rozpoutali černokněžní pánové spolu s barbarskými armádami Wesů. Nedosti na tom, že se legendy o obřích dracích ukázaly jako pravdivé…
To, co pro Havrany, elitní jednotku žoldnéřů, začalo jako poslední zakázka, nabralo mnohem zásadnější a děsivější dimenzi. Shromáždili magické artefakty a pomohli temnému mágovi Denserovi probudit mocné kouzlo zvané Zloděj úsvitu, díky němuž vypudili prastaré zlo.
Originální název: Nightchild
Žánr: fantasy
Série: Kroniky Havranů 3
Provedení: vázaná s přebalem
Rozměry: 145×205 mm
Rozsah: 384 stran
Překlad: Jan Kovář
Nakladatel: FANTOM PrintAnotace: Na Balaiu se snáší jedna přírodní katastrofa za druhou. Na vině je malá Lyanna, která neovládá své probouzející se magické síly. Stává se Dítětem Noci, které je schopno zničit celý svět.
Dívenka tak nemůže ujít pozornosti představitelů všech magických univerzit. Někteří ji chtějí ovládnout, jiní zabít. Začíná souboj o to, kdo se k Lyanně dostane nejdřív. A proti všem stojí Havrani, kteří se po letech musí zase sejít a bojovat bok po boku. Jejich jedinou motivací je záchrana dívenky, která je dcerou dvou z nich.
Neznámý Válečník, Hirad, Ilkor, Thraun a další jsou opět spolu a čeká je bitva, která může být jejich poslední. A nad hlavami jim krouží majestátní Ša-Kaan a jeho dva dračí souputníci, jimž se na Balaie krátí čas, protože umírají a stále nemají jak se dostat do svého domovského světa.
Ukázka z knihy
Noc v oblasti jižního úpatí Balanských hor, půl dne cesty od téměř obnoveného Černoostnu. Na nebi zářil vzorovaný koberec z hvězd, jehož svit a sinalá zář měsíce rozháněly hlubokou tmu.
Hirad Srdcoled se nehlučně sunul po strmé stezce. Cestičku lemovanou kalužemi zrádného bahna a ohlazených kamenů znal tak dokonale, že by po ní dokázal jít i poslepu, ale nyní byla klíčová rychlost a utajení. Přicházeli lovci, které bylo třeba zastavit, stejně jako všechny ty, kteří sem dorazili před nimi. Hirad věděl, že i kdyby dnes všichni do jednoho zemřeli, podobně jako jejich předchůdci, stále se najdou hlupáci, které to v budoucnu neodradí.
Zprvu si jich na cestu sem trouflo jen málo, ale časem počet odvážlivců vzrostl a jejich plány byly s každou další výpravou lépe připravené. Jak se po Balaie šířily a k dychtivým uším doléhaly spolehlivé informace o dračích zvycích a oblastech, kde nejčastěji loví, stávali se lovci i z těch, kteří zprvu váhali. Barbar z toho byl znechucený, ale zároveň chápal, co ty muže a ženy pohání.
Chamtivost. A také uznání, které získají ti, co se jako první vrátí s tou nejskvělejší loveckou trofejí – dračí hlavou. Proto Kaany nemohl opustit, ani kdyby chtěl. Ne, že by byli bezbranní, ale vždycky tu byla šance, že se jim něco stane. Pro lidi byla charakteristická vytrvalost a vynalézavost, což tato poslední skupina naplňovala beze zbytku, protože přišla opět s něčím novým.
Hirad měl stále potíže uvěřit, že něco takového vymysleli ti samí lidé, kteří Kaanům vděčili za život. Lidé ale rychle zapomínali na své dluhy, což mu nedávno připomněl Neznámý, když mu zavčas pověděl o prvním chystaném útoku, o jehož přípravách se náhodou doslechl od jednoho chvástavého opilce v Hnízdišti.
„Nevím, čemu se tak divíš, Hirade,“ řekl mu tehdy. „Jednoho dne získá všechno svoji cenu a mezi námi žijí i tací, kteří budou vždycky vehementně popírat, co Kaanové pro Balaiu udělali. A pak jsou tu ti, kterým je to úplně jedno, protože jediné, co je zajímá, je hodnota zboží. Za čest a uznání si nic nekoupíš.“
Hirada ta slova rozzuřila, přesně jak to velký muž zamýšlel. Právě díky nim zůstával dodnes neustále ve střehu a vždycky byl před přicházejícími lovci o krok napřed. Z nevědomosti už zkoušeli magii, jed, oheň i přímý útok. Dnes, poučeni smrtí svých předchůdců a vybaveni informacemi od pozorovatelů, už byli chytřejší a Hirad poprvé dostal strach.
Skupina šesti lovců – tři válečníci, mág a dva střelci, obsluhující válečný stroj – se pomalu a opatrně blížila přes kopce v předhůří Balanských hor. Mířili zcela najisto k choulu, obydlí, v němž draci žili. Cestovali oblastí, v níž nepotkali nikoho, kdo by mohl Hirada varovat před jejich příchodem, a navíc s sebou vezli pojízdnou balistu – obří kuši, střílející velké šipky s kovovými hroty.
Jejich plán byl prostý, stejně jako všechny dobře připravené plány. Pokud se Hirad škaredě nepletl, hodlali zaútočit už dnes v noci, až se Kaanové pod rouškou tmy vydají na lov. Balistu chtěli ukrýt na místo, nad kterým draci obvykle létali, a jejich úmyslem bylo některého z nich zranit nebo možná zmrzačit, pokud budou mít štěstí a zasáhnou ho přesně.
To Hirad nemohl riskovat, a tak začal sestupovat, aby je konfrontoval ještě před tím, než Kaanové vzlétnou. Plán lovců měl dvě zásadní chyby: jednak nepočítali s tím, že by se tu mohli setkat s Hiradem, a jednak s sebou měli pouze jediného elfa. Sami sebe tím vydali na milost a nemilost noci a brzy měli zjistit, že noc jim dnes milost rozhodně neposkytne.
Hirad je pozoroval puklinou v balvanu, za kterým se skrýval. Nacházel se od nich přibližně sto stop daleko, třicet stop nad jejich úrovní. Proti tmavošedému pozadí okolního terénu snadno rozeznal svit lucerny s okenicemi a jasně slyšel vrzající kola balisty i klapání kopyt koní, kteří ji táhli.
Blížili se k malému prostranství, na němž stroj podle Hiradova odhadu hodlali ukotvit a připravit ke střelbě. Svah tu byl mírný a čelo menší skály poskytovalo ideální opěrný bod. Hirad věděl, co musí udělat.
O pár kroků ustoupil, stočil se doprava a dolů a postupoval úzkým úvozem, táhnoucím se rovnoběžně s menším rovným prostranstvím, na něž lovci mířili. Tělo měl skryté v úžlabině a oči se mu pohybovaly na úrovni vyvýšeného terénu. Připlížil se do požadované vzdálenosti, kde znehybněl a vyčkával. Meč měl stále ukrytý v pochvě a ruce si nechával volné.
Koně vedl nahoru do svahu mág, který stoupal na Hiradově bližší straně, zatímco z té druhé jistil zvířata a náklad jeden z válečníků. Za balistou kráčeli oba střelci a pak zbývající dva válečníci, kteří průvod uzavírali.
Hirad slyšel mocné koňské odfrkávání a tlumený klapot kopyt, jejichž zvuk byl vynalézavě zdušen omotanými hadry. Kola balisty hlasitě vrzala a skřípala, přestože je střelci neustále promazávali, a Hirad zaslechl také to, jak ti vpředu upozorňují své druhy na terénní nerovnosti na cestě.
Připravil se. Posledních přibližně dvacet sáhů před okrajem rovné plošiny se stezka strmě zvedala, aby překonala zbývající vzdálenost a vyšplhala se nahoru. Byl to kluzký úsek, po celý den skrápěný přeháňkami. Lovci museli zpomalit, mág vpředu pevně uchopil opratě obou koní a pobízel je vpřed.
„Ať nezastavujou,“ sykl zezadu něčí hlas a rozlehl se tichou, poklidnou nocí.
„Veď je zlehka,“ ozval se jiný hlas.
Nad klesajícím horizontem stezky se vynořila nejprve mágova hlava a následně i celé jeho tělo. V té chvíli Hirad vyrazil, vrhl se mu pod nohy a podrazil mu je. Mág se zhroutil na zem. Hirad na něho skočil dřív, než stihl varovat ostatní, a udeřil ho pěstí do spánku. Mág se druhou stranou hlavy uhodil o kámen a zůstal nehybně ležet.
Hirad se vymrštil na nohy, vytasil z pochvy meč a nízko při zemi oběhl koně, kteří se bez vedení začali plašit. Válečník, který šel vedle nich z druhé strany, se ke zdroji pohybu dokázal otočit jen z poloviny a nebyl připravený se bránit. Hiradův meč švihl a zanořil se mu do boku. Muž vykřikl, a než dopadl na zem, naklonil se barbar těsně nad něj.
„Tys dopad ještě dobře, to mi věř,“ ucedil chraplavě. Rychle uklidnil koně, kteří už se začínali stavět na zadní, přitočil se k balistě a přesekl jeden z řemenů zápřahu. Balista se vychýlila a oba koně se reflexivně pohnuli, aby nerovnováhu vyrovnali. Jeden z nich neklidně zařehtal. Ze svažité stezky k němu vzhlédly čtyři poplašené tváře. Všichni lovci mlčky tasili.
„Ty poslední, co sem přišli, jsem varoval, že jediný, co tu čeká, je smrt. Měli jste je poslechnout.“ Vyhledal zbývající řemen, který poutal koně k nákladu, a dvěma údery ho přeťal. Osvobozená balista se rozjela dolů z kopce a lovci se před ní vrhli do bezpečí mimo stezku, zatímco válečný stroj nabíral na rychlosti a nebezpečně nadskakoval na kamenech. Pak se ulomilo jedno kolo, podvozek se stočil doleva a balista sjela ze stezky směrem ke strmému srázu, ze kterého se burácivě zřítila dolů mezi stromy o dvě stě stop níž.
Pod nejprudší částí stezky se zbylí čtyři lovci vyhrabali na nohy a střelci pohledem žádali od válečníků instrukce.
„Teď už pro vás nemůžou udělat vůbec nic,“ odpověděl na jejich nevyslovenou otázku Hirad. Už je tu bezpečno, Velký Kaane.
Mezi kopci za Hiradem se k nebi vznesl stín a rozletěl se podél stezky směrem k nim. Obrovská křídla máchala tak mocně, až se zvedal vítr, a pak zazněl zuřivý řev. Lovci se dali okamžitě na útěk, ale nad stezkou dole pod kopcem se vynořil druhý stín a poté i třetí. Společně kořist nahnali zpět k Hiradovi.
Trojice draků zastínila hvězdy, mohutná těla se vznášela ve vzduchu, jejich společný řev se rozléhal mezi okolními skalami a v jeho ozvěně bylo slyšet vyděšený křik lovců, ze kterých se nečekaně stala lovná zvěř. Tísnili se jeden k druhému, zatímco kolem nich draci kroužili a křídly rozviřovali vzduch, jenž ohýbal trávu i keře a zdvihal ze země prach. Každý drak měřil na délku přes sto stop a jejich síla byla výsměchem ubohým opovážlivcům, kteří přišli, aby se pokusili jednoho z nich zabít. Byli teď proti nim bezmocní a věděli to. Zírali na tlamy, které mohly kteréhokoliv z nich spolknout jako nic, a představovali si, jak z nich vystřelují plameny tak žhavé, že by je proměnily v prach.
„Hirade, prosím, ne,“ kňoural jeden ze střelců, který barbara poznal, a hleděl na něho zoufalýma očima rozšířenýma hrůzou. „Poslechneme tě, poslechneme tvé varování.“
„Na to už je pozdě,“ utrousil Hirad.
Ša-Kaan slétl nad lovce a křídly způsobil poryv, který je povalil na zem. Vyklenul dlouhý krk a hlava mu hbitě vystřelila vpřed, jako když útočí had. Čelistmi uchvátil jednoho z válečníků a s ohromující rychlostí se vznesl zpět k obloze. Jeho obratnost brala dech – na svoji délku byl neskutečně hbitý a zbývajícími lovci to natolik otřáslo, že se ani jeden z nich nepokusil zvednout zpátky na nohy.
Muž lapený v Ša-Kaanově tlamě se nestihl rozkřičet, protože ho drak téměř okamžitě překousl v půli a ve spršce krve a masa ho vyplivl zpět na zem. Rozhněvaný Velký Kaan štěkavě zařval a zvuk ještě dlouho zněl nocí jako vzdálené hřmění. O něco výš na nebe vystoupal také Nos-Kaan, ve vzduchu provedl obrátku a spustil se dolů. Rozevřel tlamu a všichni muži, k nimž se rychle blížil, se rozječeli. Jediným mávnutím křídel drak zpomalil a způsobil vzdušný vír, před kterým si ležící muži museli chránit tváře, zatímco se jejich zoufale kvílení a úpění ztrácely v hučícím větru. Nos si vybral a udeřil stejně jako před ním Ša. Během okamžiku oběť rozdrtil v zubech a nechal ji dopadnout mezi ty, které ještě žily.
Zbýval Hyn-Kaan. Ša-Kaanův řev ho přiměl sletět níž, takže se jako temný stín zakrývající světlo hvězd blížil těsně nad úrovní skal. Díky tomu mu stačil jen nepatrný pohyb krku, aby se kořisti zmocnil. Kmitl křídly a jako šíp se rozletěl k obloze společně s ozvěnou lidského úpění, které však v mžiku umlklo a následoval už jen zvuk dopadu těla na skálu.
AUTOR: JAMES BARCLAY
James Barclay se narodil roku 1965. Osmnáct let žil se svými rodič, dvěma sestrami a bratrem v Felixstowe. Jeho láska ke psaní se zrodila z jeho lásky k četbě. Jeho bratr mu ukázal svět scifi a fantasy a později dokonce začali hrát RPG. Díky velké oblibě ve čtení fantasy knih ud ve věku 11 let začal Barclay sám psát. První příběh, který kdy napsal (ve třinácti letech), nesl název Troja: Dawn. Barclay sám říká, že to bylo a stále je příšerný počin. Poté přišlo jeho druhé dílo, v patnácti letech: What Price, Civilization?
V osmnácti se přestěhoval do Sheffield City Polytechnic za studiem Kontroly elektroniky a Inženýrství designu. Po dvou týdnech změnil své zaměření z vědy na umění, začal studovat Komunikaci. Jeho první práce vyšla v místním plátku. Ke konci kurzu se rozhol, že se stane hercem. Přestěhoval se do Londýna, kde začal navštěvovat hodiny herectví. Od té doby se objevil v pár studentských filmech a amatérských dramatech.
Jeho vůbec první scifi/fantasy kniha, The All-God’s gift, ovšem nebyla nikdy publikována. Nepřestával psát a štěstí se na něj usmálo v roce 1998, kdy získal smlouvu.
Za informace, obálku a ukázku z knihy děkujeme FantomPrint.cz
Zdroj informací a obrázku autora: GoodReads.com, Wikipedia.org
