Nakladatelství Egmont v červenci přišlo s prvním dílem nové dystopické série, v níž se lidstvo dostalo v technologickém pokroku tak daleko, že může znamenat jejich zánik. Pokud jste o sérii ještě neslyšeli, máte možnost podívat se na ukázku z prvního dílu…
0.4 SOUMRAK CIVILIZACE (MIKE LANCASTER)
Originální název: Human.4
Žánr: dystopie
Série: 0.4. Soumrak civilizace
Provedení: brožovaná
Rozsah: 180 stran
Překladatel: Martin König
Nakladatel: EgmontAnotace: „Jmenuju se Kyle Straker a už neexistuju.“ Tak začíná příběh Kylea Strakera nahraný na starých magnetofonových páskách. Můžete si myslet, že ty pásky jsou nějaký nepovedený vtip. Ale možná jsou dokladem historie minulého světa. Ale pokud ty pásky mluví pravdu, pak to znamená, že všechno, co si myslíme, že víme, je lež. A když je všechno lež, míníme tím také sebe? Nahrajte se zpět do světa nové generace!
Ukázka z knihy
Když nám Danny Birnie řekl, že zhypnotizoval svou sestru, všichni jsme si mysleli, že se zbláznil.
Nebo že lže.
Nebo obojí.
Ta sestra je o pár let starší než on a nikdy jsem ji nepovažoval za někoho, kdo by naletěl Dannyho výmyslům.
Už na to musela být zvyklá.
Vždyť s ním žila.
To znamená, že byla svědkem jeho krátkodobého zanícení pro známky i těžké odvykací kúry ze závislosti na Pokémonech. Musela už teď být zvyklá i na jeho nejnovější posedlost – touhu stát se příštím Davidem Copperfi eldem – a hodiny, které trávil trénováním karetních triků.
Vždycky mi připadala jako ten typ holky, co z ní jednou bude velká hvězda. Někteří lidi už tak prostě působí. Člověk hned ví, že – jak říkával můj dědeček – dopadnou namazanou stranou vzhůru.
Nebylo možné, že by se Dannymu – který bez ohledu na to, jak moc se snažil, vždycky skončil namazanou stranou dolů – podařilo to, co nám tu tvrdil.
Danny měl bledý a pohublý obličej, tmavé kruhy pod očima a na hlavě vrabčí hnízdo světle hnědých, rozčepýřených vlasů. Na svůj věk byl dost malý. Vždyť to byl i můj věk – patnáct a půl, děkuju za optání – a já byl skoro o hlavu vyšší než on. A on tu svou drobnost ještě zdůrazňoval shrbenou chůzí a schoulenými rameny.
„Měli jste to vidět,“ vyhrkl, v očích vzrušený záblesk. „Fungovalo to! Teda, já samo sebou věděl, že by mohlo, ale úplně stoprocentně jsem tomu nevěřil.“
Našich pochybovačných pohledů si nevšímal.
„Řekl jsem jí, aby se uvolnila, a pak ji uvedl do transu. Ani jsem nemusel říkat: ‚Spi‘, jako to dělají v telce. Prostě se uvolnila, zavřela oči a tělo jí… tak jako zvadlo. Abych řekl pravdu, ani jsem se předem nezamýšlel nad tím, co jí přikážu, až zhypnotizovaná bude. A tak povídám, že přijde pozdě do školy – a to bylo po půl osmé večer –, a ona najednou zpanikařila, začala lítat jak splašená, házet věci do tašky a stěžovat si, že neslyšela budík.“
Potřásl hlavou.
„Pohled k nezaplacení,“ dodal vzápětí.
A pak umlkl a čekal na naše vyjádření.
A čekal.
Byli jsme tam jen já, Simon McCormack, Lilly Dartingtonová a on. Všichni jsme bydleli ve stejné ulici ve vesničce Millgrove a byli zhruba stejně staří, a tak jsme většinou trávili čas spolu.
Seděli jsme v „budce“ – přístřešku autobusové zastávky na kraji návsi – a byl jeden z těch dlouhých, líných letních dní, které jako by se táhly snad týden. Tady v budce se místní mládež scházela, zevlovala, vytvářela ubohé pokusy o graffi ti a obecně profl ákala spoustu času.
Naproti přes náves stojí metodistický kostel a vedle něj základka spojená s mateřskou, kam jsme všichni chodili, než jsme nastoupili na střední v Crowley, sousední vesnici.
U nás v Millgrovu není zrovna co dělat.
Zatím k nám nepronikl vysokorychlostní internet a nacházeli jsme se ve vakuu mezi dvěma mobilními vysílači, což znamenalo, že přímo ve vesnici nebyl signál. Byli jsme snad poslední generací, která nebrala mobily jako naprostou nutnost, i když se proslýchalo, že operátoři chystají výstavbu nového vysílače, který nám má už brzy umožnit dohnat zbytek jednadvacátého století.
Máme tu hřišťátko, kde parta starších zkouší kouření a trénuje na budoucí tahy po hospodách, proto jsme se mu většinou vyhýbali. Pak jsou tu tři obchody – sámoška Happy Shopper, rodinné řeznictví a trafika.
Budka je v podstatě uprostřed vesnice, co by kamenem dohodil od obchodů, kdybychom snad potřebovali doplnit zásoby, a má střechu, která nás chrání před věčným anglickým deštěm.
Se Simonem jsme kámoši už celé věky. Po pravdě si nedokážu vybavit, jak a kdy jsme se vlastně seznámili. Jo, jasně, máme spoustu společných zájmů a názorů, ale to přišlo až později… teda, zjistili jsme to až postupem času, takže musí nejspíš existovat nějaký… nevím… pud přátelství, který s takovými věcmi nemá nic společného.
Protože kdybychom se spolu nekamarádili, nikdy bychom nepřišli na to, proč vlastně kamarády jsme.
Jak se člověk jednou začne točit v takovémhle paradoxním kruhu, je jen krůček od zbláznění.
Simon už nějaký ten pátek chodil s Lilly a vzhledem k tomu, že jsem jeho nejlepší kámoš, se poslední dobou často poflakuju s nimi. Zvyknout si na to, že se musím o kamaráda dělit s někým dalším, je fakt divné… a navíc… no, já a Lilly jsme si, upřímně řečeno, zrovna dvakrát nerozuměli.
Danny bydlí hned vedle mě a prostě se mi tak jako lepí na paty. Ani u něj tak docela nechápu proč vlastně. Se Simonem si z něj v jednom kuse střílíme, ale on to nijak zvlášť neřeší.
Toho dne jsme se prostě jen pokoušeli prokousat k večeru, aniž bychom se příliš vyčerpali nějakou zásadní činností.
A pak nám Danny oznámil, že zhypnotizoval svou ségru.
Simon na něj jen mlčky zíral, ve tváři nedůvěřivý výraz, který přesně vystihoval, jak Dannyho prohlášení zapůsobilo na nás všechny.
„Tys zhypnotizoval Annette?“ ucedil nakonec a veškeré pochybnosti, které se mu nepodařilo vyjádřit předchozím pohledem, napěchoval do těch tří posměšně vypuštěných slov. Dokonce si i odfrkl.
Ale Danny jen horlivě přikývl, jako by si jeho nedůvěry vůbec nevšiml.
„Nastudoval jsem si o tom spoustu knížek,“ vysvětloval, „a na dývku zkoukl vystoupení Paula McKenny a Derrena Browna, těch hypnotizérů. Talentová soutěž se blíží a mě napadlo, že se letos vykašlu na kouzelnické triky a zkusím hypnózu. Že jako donutím lidi štěkat nebo spořádat cibuli, jako by to bylo jablko, a tak.“
Simon zaúpěl.
Ze všech místních zvyků a tradic je talentová soutěž tou zdaleka nejpodivnější. Každé léto už od dob, kdy britskému impériu vládla královna Viktorie – s dvouletou přestávkou za druhé světové války –, se obyvatelé Millgrovu scházejí na návsi, aby se spolu utkali v soutěžním klání. A dělo se to dokonce i tehdy, když místní mladíci umírali v zákopech první světové.
Traduje se, že na jejím počátku stál spor mezi dvěma farmáři, kteří se nepohodli kvůli ženě a potřebovali najít způsob, jak svůj svár rozsoudit. Místo pistolnického souboje napsal každý z nich pro tu dívku píseň a tu pak zapěl před celou vesnicí vystupující v roli poroty. Jména těch dvou už se z povědomí místních vytratila, ale jejich způsob urovnání neshod byl znovu vzkříšen před více než sty lety a pokračuje až do dnešních dnů.
Talentová soutěž.
AUTOR: MIKE LANCASTER
Mike Lancaster začal jako malý – jako dítě, vlastně – ale postupně dorostl do profesionálního vypravěče a autora série 0.4 Soumrak civilizace. Narodil se v Huntingdonu, ale v současné době bydlí v Cambridge. Oženil se se svou láskou z dětství a má tolik zvířat, že je už přestal počítat.
Má radši DC než Marvel, kávu než čaj, Star Trek než Star Wars, krávy než burgery, bílé víno než červené a knihy než ebooky.
Zdroj obálky, anotace a ukázky z knihy: Egmont.cz
Zdroj obrázku a informací o autorovi: GoodReads.com
