Nakladatelství Domino 18. října na pulty knihkupectví vypustilo dystopický besteller letošního roku, který si získal čtenáře po celém světě. Stal se natolik úspěšným, že je nominován také na Nejlepší horor roku 2012 největšího čtenářského komunitního portálu GoodReads.
BÍLÝ KŮŇ (ALEX ADAMS)
Originální název: White Horse
Žánr: dystopie
Série: Bílý kůň 1
Provedení: pevná s přebalem
Rozsah: 304 stran
Nakladatel: DominoAnotace: Třicetiletá Zoe dobrovolně strávila posledních pět let v jakési osobní bublině – po tragické smrti manžela se pohybuje jen mezi svým prázdným bytem a výzkumným ústavem, kde pracuje jako uklízečka. Šeď plynoucích dní ji neubíjí, naopak jí pomáhá nalézt vnitřní klid, aby se mohla rozhodnout, co se svým životem provede dál. A pak se najednou všechno změní.
Lidé v jejím okolí začnou umírat na záhadný virus, pojmenovaný Bílý kůň. Smrtící nákaza se lavinovitě šíří po celém světě a během několika měsíců se lidstvo ocitá na pokraji vyhynutí. Přežije jen hrstka imunních jedinců, a někteří z nich jako by pozbyli veškeré lidství. Vypuká válka a apokalypsu dovrší ničivé zvraty počasí.
Možná Zoe dříve považovala holý život za jedinou jistotu, kterou ještě má. To už teď ale neplatí. Odkázána pouze sama na sebe putuje postapokalyptickým světem a snaží se přežít. Nebezpečí číhá na každém kroku, neboť z lidské podstaty už zbylo jen velmi málo. Zoe dál míří k jedinému místu, které by jí mohlo poskytnout potřebnou ochranu – nejen kvůli sobě, ale i kvůli tajemství, které nese s sebou…
Ukázka z knihy
TEHDY
Jenom se na mě podívejte: Nechci, aby si můj psychoterapeut myslel, že jsem blázen. Z toho důvodu lžu, jako když tiskne.
„Včera v noci se mi zdálo o nádobě.“
„Zase?“
Přikývnu a kožený potah pod mojí hlavou zaskřípe.
„O úplně stejné nádobě?“
„Vždycky je to ta samá.“
Ozve se škrábání pera o papír.
„Popište mi ji, Zoe.“
Tohle už jsme dělali tucetkrát, doktor Nick Rose a já. Moje odpověď je pořád stejná, ale vyhovím mu, když se ptá. Anebo on možná prokazuje laskavost mně, protože jsem to já, koho nádoba pronásleduje, a on je tady od toho, aby vyhověl svým pacientům.
Polštáře na pohovce se pode mnou prohnou, když se pohodlně posadím a opájím se svým terapeutem způsobem, jakým si člověk po ránu vychutnává svůj první šálek kávy. Pěkně po malých doušcích. Nick se rozvaluje v mírně ošoupaném koženém křesle. Jeho snědá pleť příjemně lahodí oku. Velké ruce jsou poznamenány prací, která s touto pracovnou nijak nesouvisí. Až příliš krátké vlasy se jistě snadno udržují. Oči má stejně tmavé jako já, vlasy také. Na pokožce hlavy svítí světlá jizva. On sám nemá šanci zahlédnout ji v zrcadle. Zajímalo by mě, zda ji zkoumá prsty, když je sám, anebo když si uvědomí její přítomnost. Je opálený, čili se hodně pohybuje venku. Ale kam ho zařadit? Jachtu zřejmě nemá. Spíš motorku. Představím si, jak se řítí na mašině, a v duchu se usměju. A úsměv si tam schovám. Kdybych mu dovolila prodrat se až na rty, určitě by se na něj zeptal. Přestože s ním sdílím svoje myšlenky, tajemství si nechávám pro sebe.
„Připálená smetana. Tak by tomu říkali, kdyby se jednalo o barvu. Mám takový pocit…, jako by byla vyrobena pro mě. Když se pro ni ve snu natáhnu, ucha mi padnou do ruky jako ulitá. Měli jste ve škole spolužáka, kterému takhle trčely uši?“ Posadím se zpříma, zastrčím si vlasy za uši a boltce nasměruji do pravého úhlu, byť je to trochu nepříjemné.
Ušklíbne se. Rád by se usmál. Vidím, že svádí vnitřní boj: Je profesionální, aby se psychoterapeut smál? Nevyloží si to pacientka jako sexuální obtěžování? Směj se, chce se mi říct. Prosím.
„Tím dítětem jsem byl já.“
„Opravdu?“
„Ne.“ Přemáhá ho veselí a já na okamžik zapomínám na nádobu. Není velká ani dokonalá, ale je vyrobená pro mě. Zjišťuji, že bych mu nejradši položila milion otázek a zkoumala ho stejně, jako on zkoumá mě.
„Také máte sny, které se opakují?“
Zvážní. „Nepamatuji si je. Ale teď se bavíme o vás.“
Správně. Neházej mi kost. „Nádoba, nádoba. Co dalšího vám o ní mám říct?“
„Jsou na ní nějaké ozdoby?“
Tak tohle vím přesně. „Ne. Je naprosto nedotčená.“ Ramena mě napětím bolí. „To je všechno.“
„Jaký z ní máte pocit?“
„Nahání mi hrůzu.“ Předkloním se a lokty vytlačí důlek do mých stehen. „A probouzí zvědavost.“
TEĎ
Když se probudím, svět je stále pryč. Zůstaly jenom zbytky. Úlomky míst a lidí, které kdysi tvořily jeden celek. Krajina za oknem je až nepřirozeně zelená, taková, jakou jsme vídávali na plochých televizních obrazovkách ve výčepech převlečených za restauraci. Příliš barevná. Hustá šedivá oblaka před mnoha týdny vyhnala slunce a přinutila je sledovat přes zprohýbané mokré čočky, jak umíráme.
Mezi hrstkou přeživších kolují zvěsti o tom, že Saharu zasáhly deště a nekonečné písky se zazelenaly. Britské ostrovy mizí pod vodou. Příroda se dává dohromady podle vlastních plánů a člověk do toho nemá co mluvit.
Za měsíc mi bude jednatřicet. Jsem o osmnáct měsíců starší než v době, kdy udeřila choroba. A o rok starší než před vyhlášením války. Někde mezi tehdy a teď se zeměkoule zbláznila a u počasí propukla schizofrenie. Není divu, když si uvědomíte, proč lidé tenkrát zkřížili zbraně. Nádobu jsem poprvé spatřila před devatenácti měsíci.
Pobývám na někdejší zemědělské usedlosti v bývalé Itálii. Tohle není země, kde rozjaření turisté házejí mince do fontány di Trevi, ani se nehoufují před Svatou stolicí. Tedy zpočátku se tam hrnuli jako diví v těsných zástupech s celoživotními úsporami v rukou, ochotní věnovat je církvi za příslib spásy. Nyní jejich mrtvoly hyzdí tvář Vatikánu a valí se až do Říma. Už nevkládají ruce do Úst pravdy a nezadržují dech, zatímco si šeptem sdělují lež, o níž jsou přesvědčeni, že je pravdou: že se každým dnem objeví kýžený lék. Že hrstka vědců, schovaná někde ve vysokých horách, vymyslela vakcínu, která nás dokáže předělat. Že nám Bůh každou chvíli sešle na pomoc svoje nebeské vojsko a my budeme zachráněni.
Zvýšené hlasy za stěnou mi připomenou, že ačkoliv jsem na světě sama, tady sama nejsem.
„Je to sůl.“
„Není!“
Ozve se tupá rána, jak pěst udeřila do dřeva.
„Povídám ti, že je!“
Zatímco se hlasy hádají, v duchu pořizuji soupis svého majetku: batoh, boty, pláštěnka do deště, plyšová opička. V pouzdře z umělé hmoty mám zcela zbytečný pas a dopis, který se bojím přečíst. Víc toho v téhle zchátralé místnosti nemám. Soudím, že v takhle mizerném stavu je dům už dlouho. Majitelé neměli peníze na údržbu.
„Jestli to není sůl, tak co to podle tebe je?“
„Kukuřičný sirup s vysokým obsahem fruktózy,“ prohlásí hlas s nabubřelostí člověka, jenž je přesvědčený o tom, že se nemýlí. Třeba ne. Kdo ví?
„Ha! Ale to nevysvětluje Afriku. V Timbuktu sladké nejedí. Proč jsou potom podvyživení až běda?“
„Sůl, kukuřičný sirup. Copak na tom záleží?“ ptám se zdí, ale ty mi neodpoví.
Zaznamenám za sebou pohyb. Otočím se a spatřím Lisu – bez příjmení. Stojí ve dveřích a je mnohem hubenější než před týdnem, kdy jsem přijela. Je o deset let mladší než já. Angličanka, pocházející z jednoho z těch měst, která končí na -shire. Vedle se přou její strýc a otec.
„Nezáleží na tom, co nemoc způsobilo. Teď už ne.“ Pohlédne na mě horečnatýma očima. Je to pouhé zdání – Lisa je od narození slepá. „Že ne?“
Běží mi čas. Jestli se mám dostat do Řecka, musím stihnout trajekt.
Přikrčím se a hodím si batoh na ramena. Také jsou o něco hubenější. Zaprášené zrcadlo na stěně dokládá, jak zpod mého tenkého trička vystupují kosti.
„Dávno ne,“ odpovídám. Když se jí po tváři skutálí první slza, dám jí to, co mi zbylo – konejšivé objetí a něžné pohlazení po rozježených vlasech.
Dokud se neobjevila nádoba, netušila jsem, že nějaké kosti vůbec mám.
Prokletá nádoba.
AUTORKA: ALEX ADAMS
Alex Adams se narodila na Novém Zélandu, vyrůstala v Řecku a v Austrálii. V současné době žije v Oregonu, což je vlastně takový Nový Zéland bez mračen a obtížného hmyzu. Její debutový román se stal bestelerrem v několika zemích, přitom vyšel teprve v dubnu tohoto roku. Bílý kůň je prvním dílem zamýšlené trilogie.
Zdroj obálky, anotace a obálky knihy: Dominoknihy.cz
Zdroj obrázku a informací o autorce: GoodReads.com
